Zvětšenina

Často mne škádlili, že u roubení studní / klekám si ke světlu špatně a nevidím nikdy / hlouběji do studně nežli tam, kde mi voda, / vrací na lesklé hladině obraz mé tváře, / obraz mne samého [...] / Jednou, když jsem tak zase opíral o studni bradu, / zdálo se mi, že za tím obrazem poznávám něco, / že tím obrazem prosvítá cosi bílého, nezřetelného, / až tam ve větší hloubce - pak jsem to zase ztratil. / Voda přispěchala pokárat průhlednou vodu. / Z kapradí dopadla kapka a zčeřila rychle / vlnkou to bělavé u dna, ať cokoli už jsem viděl, / zkalila, vymazala to. Co bylo to bílé tam na dně? / pravda? Oblázek jenom? [...] (Robert Frost: Aspoň jednou něco) (28.12.2006)

"Promiň, lásko, ale to děvče, co tu mám, tě nechce." Arogantní šmírák s foťákem Thomas ode mne moc sympatií nezískal. Bylo mi sice sympatické, jak se dokázal na první pohled zamilovat do vrtule nebo jak umělecky kouřil proti rytmu hudby, ale to, jak ignoroval GDPR, se mi vůbec nelíbí. Fotografie je totiž osobní údaj, víme mladej? Nevíme, protože tehdy ještě nebyl, ale to ho neomlouvá. Já bych si tedy Jane asi taky chtěl vyfotit, takže mu rozumím, ale ještě víc bych chtěl, aby po mně něco chtěla. Mám pro podobné typy zkrátka slabost a ona platila docela zajímavou měnou. Navíc tady těch štíhlých krásek s parádními účesy bylo dost. Jen měly příliš vyfetované oči, s čímž mám tradičně problém. Ale abych se vrátil k filmu, tak ten byl na můj nevkus příliš umělecký, tichý, pomalý a bez vyvrcholení. Tak to zkrátka mají umělci rádi, ale já mám při sexu raději divočinu a křik zakončený pořádným výstřikem. (02.09.2018)

Nevšedný obrazový zážitok naznačujú už úvodné titulky, kedy v ploche písmen prebieha zebrovito zachytený obraz pohybujúcej sa ženy - odlišný od scenérie za titulkami. Nasleduje kompozične a pastelkovo sýte vykreslenie prostredia mondénnej anglickej mestskej smotánky 60. rokov, zachytením dňa a noci jedného z jej príslušníkov. Antonioni si však bohužiaľ neodpustil typický znak jeho tvorby - nadnesenú cynickú nudu, dokonale precítenú prázdnotu a podivný záujem-nezáujem o objekty živé či neživé. Divák je nútený pretrpieť si ubíjajúce pocity umeleckej smotánky veľkomesta zároveň s hlavným hrdinom, bez nadhľadu, či humoru. Riedky dej plynie vééľmi pomaličky, vyžíva sa v ukázaní bežného dňa fotografa, kde dominuje potácanie sa odnikadiaľ nikam... Tieto stojaté vody nerozvíri ani v náhlej inšpirácii prinesená vrtuľa z akéhosi starinárstva. Na druhej strane línia odkrývania zdanlivo zjavných významov, reality odrazu (koľko len sa pracuje vo filme so zrkadlovou realitou), vnímanie zdanlivo videného, či počutého spolu s majstrovsky zachytenou atmosférou nevysvetlenia dávajú tejto, vo veľkých časových plochách až neznesiteľne zdĺhavej, podivnosti plusové body. p.s. Tak skvele zachytený šum vetra v mestskom parku, prasknutie vetvičky, tajomno za sýtozelenými kríkmi som už dlho nevidel a pri sledovaní Zväčšeniny ma vždy dostane. (21.07.2005)

Scénář: Michelangelo Antonioni, Tonino Guerra .. Blowup nenudí. Po celých sto jedenáct minut jsem se s potěšením díval .. ale na co? Požitkářský, arogantní život fotografa, pomale vyprávěný, který jednoho dne v parku náhodou vyfotí co nemá. Odhalení tajemství na fotografii je rozhodně nejzajímavější část filmu, z pohledu celku i tak zapadá mezi ostatní epizodky. Víc už jsem z toho nevydoloval, asi na to nemám jako hrdina tu správnou zvětšovací techniku - prozatím. Nebo si prostě před oči nedovedu nasadit ten odosobnělý náhled šedesátých let, kdy se mládež za vlivu omamných látek hromadně bouřila prakticky proti všemu - od rodičů, přes samotný systém až po válku .. třeba se ta nálada někdy vrátí :-) (26.04.2006)

Zvětšenina ani chvilku nenudí, má zvláštní atmosféru, je velmi nedramatická ( až na pár momentů ) a... tajemná. Ale jako o celku bych nedokázal říci, o čem to je. Plky o objektivním hledání reality jsem taky četl a určitá část filmu o tom asi bude, ale že by to prostupovalo celým filmem, to se říci nedá. Hmm, hmm opravdu zvláštní film. Zatím za tři, ale rozhodně to časem vyhledám znova... (24.03.2005)