Zvětšenina

Hodně jsem se těšil na tento film, poté co jsem si přecetl mnohé oslavné recenze... ale musím říct, že jsem se opravdu nudil... Antonianiho si vážím, ale na Blow up mě fakt nic obzvlᚍ nezaujalo... 1. 3. 2007 : Je to jako nějaký řečník, který chce rozvézt debatu o zajímavém a hlubokém tématu, ale který si usmyslel, že to vyjádří pantomimou, takže mu nikdo nerozuní, i když by všichni hrozně moc chtěli (a tím vůbec nechci říct, že by filmy měly být postavené na dialozích). A nebo jinak : Jsou vinaři, kteří vám nalejí a nechají vás hádat, co je to za odrůdu, ročník, trať - a strašně je to baví. A pak jsou vinaři, kteří vám nalejí, vysvětlí všechno okolo a poslechnou si, jak vám chutná. Zvyšuju ze dvou na tři, ale ani nevím proč - snad z úcty ke starému klasikovi. (13.04.2005)

"Promiň, lásko, ale to děvče, co tu mám, tě nechce." Arogantní šmírák s foťákem Thomas ode mne moc sympatií nezískal. Bylo mi sice sympatické, jak se dokázal na první pohled zamilovat do vrtule nebo jak umělecky kouřil proti rytmu hudby, ale to, jak ignoroval GDPR, se mi vůbec nelíbí. Fotografie je totiž osobní údaj, víme mladej? Nevíme, protože tehdy ještě nebyl, ale to ho neomlouvá. Já bych si tedy Jane asi taky chtěl vyfotit, takže mu rozumím, ale ještě víc bych chtěl, aby po mně něco chtěla. Mám pro podobné typy zkrátka slabost a ona platila docela zajímavou měnou. Navíc tady těch štíhlých krásek s parádními účesy bylo dost. Jen měly příliš vyfetované oči, s čímž mám tradičně problém. Ale abych se vrátil k filmu, tak ten byl na můj nevkus příliš umělecký, tichý, pomalý a bez vyvrcholení. Tak to zkrátka mají umělci rádi, ale já mám při sexu raději divočinu a křik zakončený pořádným výstřikem. (02.09.2018)

„Když byl před několika lety Antonioni v Praze, zachytil ho jistý fotograf ve zvláštní situaci: jak šplhá, vysoký, štíhlý, s roztaženýma rukama a černou čupřinou vlasů, po kterési zdi blízko židovského hřbitova. Ano, bylo to při nejmenším zvláštní; vážená osobnost světového filmu na pražské zdi! Přiznám se, že od té doby, kdy jsem ten snímek viděl, přestal jsem úplně věřit našeptávačům, že Antonioni je chladný konstruktér, matematik nudy a odcizení, objevitel chladu mezilidských vztahů, umělec bez srdce. Jeho turistika po pražské zdi není sice žádný podstatný argument, ale Zvětšenina takovým argumentem rozhodně je.“ (z týdeníku Zítřek, 1968) (26.02.2017)

[7/10] (Bridge) (Metrocolor /// Produkce: Carlo Ponti, Pierre Rouve /// Scénář: Michelangelo Antonioni, Tonino Guerra, Edward Bond podle povídky Julia Cortázara /// Kamera: Carlo Di Palma /// Hudba: Herbie Hancock /// Nominace na Oscara: Michelangelo Antonioni (režie), Michelangelo Antonioni, Tonino Guerra, Edward Bond (scénář) /// MFF v Cannes: Michelangelo Antonioni (Zlatá palma)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] (28.06.2009)

Myšlenkově bohaté dílo, které unikátním subjektivním způsobem řeší nejasnou a matoucí objektivitu naší existence a prožitků. Pokud se včas stačí naladit na Antonioniho náročnou asociační hru a přistoupit na to, že sleduje příběh oproštěný od tradičních narativních rovnic, bude každý průměrný filmový fanoušek u Zvětšeniny chrochtat blahem, pokud ale bude chtít být příliš objektivní v posuzování poselství či žánrového zařazení snímku, odejde zřejmě zklamaný a zbude mu "pouze" obrazově i akusticky nadčasový a krystalicky průzračný kus filmařiny. Já jsem zůstal trčet někde na pomezí, přestože závěrečná symbolická scéna jakoby mi přímo řvala do uší "Dej pět, dej pět!"...... Možná příště. 80% (22.11.2015)