Synecdoche, New York

K tomuhle filmu bych chtěl říct jen tři věci: (i) Duševní chorobou modernismu byla paranoia, duševní chorobou postmodernismu je schizofrenie a duševní chorobou nastávající současnosti bude chcípáctví. Tímto už dnes poměrně zavedeným termínem, který si oblíbily zvláště feministky, se označuje anti-hrdina osobního, autorského filmu, který je vydáván, většinou nezakrytě, za autorovo alter ego. Jde zároveň i o jakýsi narcisistní obraz. Chcípák je prostě ten, kdo věří, že i když „zvrací z mostu” a putuje od ničeho k ničemu, je v něm potenciál supermana, který mu ovšem nepřátelský okolní svět nedovolí realizovat. Podobně vedenou sebeprezentaci a budování image podivného outsidera Kaufmana, jež filmem prorostl natřikrát jako scénárista, režisér a postava Hoffmana, prosazuje i Synecdoche, New York. Jenže zatímco u českého filmu by každý takový chcípácký sklon vyvolal nevoli a podrážděnost, u zahraničního filmu nic podobného nehrozí, poněvadž je apriori shledán za „znamenité sebevyjádření osobitého tvůrce“. Jako bychom neustále spláceli dluh autueroské politice z padesátých let soustředěné kolem časopisu Cahiers du Cinéma. Kaufman se ale s feministkami vypořádal po svém – žena představuje mizející mikrodetail (malířka miniatur Catherine Keener příběh skutečně opustí), naopak muž-chcípák uskutečňuje přes kvasící makrodetail (kopie NY) jakousi neurčitou vizi či poslání. (ii) Synekdocha v názvu filmu apeluje vedle oněch dvou bipolárních gender-detailů na neodlučitelnost formy a obsahu, s níž se řada diváků nemůže dlouhodobě vyrovnat. Obsah je ale, zvlášť v kinematografii, formou, protože každou informaci nutnou k sestavení příběhu obdrží divák ze stylu, z něhož je příběh utkán. Hoffmanovo úsilí v hangáru, kde části označují celek a celek označuje část, velmi blízké sepjetí formy a obsahu názorně ilustruje. (iii) Člověk, který není schopen nic udělat, to je ten nejnepříjemnější člověk. Na takového se divák ani nechce dívat. Cítí v něm příliš sám sebe, a přitom si to nechce přiznat. Jako by se divák snadněji identifikoval s postavou, jež mu povahově není blízká, což je přinejmenším kuriózní. Vztah divák-Hoffman tak ustavičně přebíhá mezi identifikací, danou hollywoodskými návyky (představuji si sama sebe v jeho pozici), empatií (chápu jeho situaci, ale udržuji si odstup) a distancí (nezajímá mě) a znesnadňuje imerzivní vstup do filmu. (21.04.2009)

║Rozpočet $20miliónov║Tržby USA $3,083,538║Tržby Celosvetovo $4,230,000║ Charlie Kaufman ako debutant na režisérskom kresle natočil teda riadnu šialenosť, čo dokáže poriadne zamotať hlavu, hlavne keď zo začiatku to vypadalo tak pekne banálne a s pribúdajúcimi minútami to naberalo na intenzite až tak, že na konci človek nevie kde je sever. Veru ťažko stráviteľné dielko ale za to neskutočne originálne a silné. Na toto sa treba psychicky pripraviť... a verte je aj ťažko ohodnotiť, zatiaľ priemer a časom keď sa na to opäť nadýchnem možno zmením postoj. /videl v kine: 60%/ (videl na festivale Art Film Fest 2009) (23.06.2009)

Tam, kde se střetává Kaufmanova vášeň v házení strastí i povinností na svá alter ega (jednou by měl odhodit zábrany a zahrát sám sebe – neoriginálně a naprosto rutinně, chtěl bych to vidět) s hledáním neuróz a důvodů, proč být v depresi, raší překvapivě upřímná autorská výpoveď. Kaufman jako by odcházel a chtěl nám říct, že za těmi zábavnými filmy stojí ve skutečnosti hodně smutný chlapík, královský šašek, který chtěl být oblíbený, ale zůstal šaškem, protože neměl na to být opravdu veselý. Pokud je New York pravdivý, není se čemu divit. Na druhou stranu, natočit o tom klasický kaufmanovský film jen posiluje pocit téhle bezradnosti. Takže se motáme v klasickém mystifikačním kruhu (účel nebo hra – a tedy účel?), kde místo racionálna zůstávají čisté pocity a dojmy. Kaufman-režisér je zvládl replikovat bravurně, Kaufman-scenárista nabídl pouze povrchní hloubku, která se brzy okouká a do uspokojivého finiše doběhne z posledních sil. I tak si cením otevřenosti, s jakou se tu věci říkají a upřímnosti, s jakou se dělají. 70% (08.03.2009)

Osobitý a hodně svérázný scénarista Charlie Kaufman se poprvé ujal režie svého psaného výtvoru a vznikl těžkopádný a složitě poskládaný snímek, který rozhodně není pro každého. Neříkám, že bych si nějak ujížděl na předchozích "Kaufmanovkách" (vyjma dokonalého "Věčného svitu") ale díky schopným režisérům, kteří se s jeho látkou dokázali poprat se většinou jednalo alespoň o zajímavé filmy. Tentokrát ne. Kaufman si s režií neví rady, herci občas neví co hrát a já osobně nevím o čem jeho nejnovější počin byl. Možná o režisérovi s tvůrčí krizí, kterého opustila manželka, nebo o hypochondrovi, kterému jednoduše haraší, to však ví asi jen pan režisér a scénarista v jedné podobě a pár vyvolených, kteří snímek hodnotí 4* a výše. (13.12.2009)

Typicka absurdni Kaufmanovina, ktere tak zboznuji. Tezko slovy popsatelne, myslenkove pochopitelne, k prevypraveni uchopitelne. Zanecha hluboky dojem a nuti cloveka premyslet vic nez by chtel - ale v pozitivnim slova smyslu. A spousty tech eci nedojdou, takze uz po prvnim shlednuti divak vi, ze "tohle proste musi videt nekdy jeste jednou". A je pravdou, ze Synekdocha je asi jeho nejsmutnejsim scenaristickym pocinem. A jako rezijni debut bych ji nazval i brilantni. Presto tomu neco malo chybelo, nebo naopak tam bylo neceho az prilis - a to zrejem opravdu one prehnane sebereflexe tvurce v jeho hlavni postave. Odlehcenejsi ton by zrejme snimku v nekolika mistech prospel. Ale to je proste Kaufman, kdyz se do neceho vrhne, nedela kompromisy. Proto bych sve finalni zhodnoceni shrnul jako nekde mezi 4* a plnym poctem. (22.12.2009)