Synecdoche, New York

"Říká se, že není žádný osud, ale on je. Je to to, co stvoříte, a i když svět jde dál po věky věků, jste tu jen na zlomek zlomku vteřiny, většinu svého času trávíte tím, že jste mrtví nebo dosud nenarozeni, ale dokud žijete, ztrácíte roky marným čekáním, kdy zavolá, napíše, či na vás pohlédne někdo nebo něco a vše bude dobré. A nikdy to nepřijde. Nebo se vám to zdá, ale není to skutečné. Tak trávíte život mlhavou lítostí či mlhavou nadějí, že se přihodí něco dobrého, abyste měli pocit, že jste zapojeni, že jste celí, že jste milovaní. A pravda je, že cítím takový hněv, a pravda je, že je mi kurevsky smutno, a pravda je, že se už kurevsky dlouho cítím kurevsky zraněný a stejně dlouho se tvářím jako by nic, abych to vůbec snesl. Jenom nevím proč. Možná proto, že o mých strastech nikdo nechce slyšet, protože mají dost vlastních. Nuže, jděte všichni do prdele. Amen". Drobet složitě zkonstruovaný, odporně podmanivý pomník tvůrčí i lidské osamělosti. Jakou si jí uděláme, takovou ji máme. Živijó. (02.03.2010)

Příběh o muži, který se dychtivě, bezmocně snažil režírovat něco, čeho mohl být maximálně hercem. Málokdy se vidí tak přesné vykreslení jednoho života, mizícího pod nátlakem strachu z nicoty. Cadenovo pohlcení hrůzou z umírání se postupně mění v touhu vybudovat něco monumentálního, pravdivého a nezapomenutelného; staví repliku velkoměsta v životní velikosti a nutí stovky herců hrát šedivé myšky v jeho ulicích. Jenže nakolik jde Cadenovi o divadelní představení a nakolik o repliku méně útrpné podoby vlastního života? Nakolik dokáže být herec jeho samého skutečnější, než on sám? Jak může jeho dílo dosáhnout finální podoby, když taková logicky neexistuje? V samém závěru už pouhá troska titulní postavy bloumá mrtvými kulisami, naslouchá působivému řečnění "režiséra" a Synecdoche se hned po prvním vidění stává jedním z nejlepších filmů, které jsem kdy viděl. Síla slov o životě graduje, vrcholí a máchá diváka ve fatalisticky silném ztvárnění zoufalství osamělosti. Krásný scénář, krásné nápady, dávka humoru, zajímavá symbolika (hořící dům), bezchybně umístěná hudba, pozoruhodné zacházení s dějovými rekvizitami a zvláštní, ale nezaměnitelní herci - to vše je filmu vlastní. Mysl zůstává zaměstnána od začátku až do konce... a vlastně i dlouho potom. A rozhodně má co zpracovávat... "Jak tě lidé, kteří tě obdivovali, přestávají obdivovat, jak umírají, jak jdou dál, jak se jich postupně zbavuješ, jak se zbavuješ své krásy, svého mládí, jak na tebe svět zapomíná, jak poznáváš svou pomíjivost, jak začínáš ztrácet své vlastnosti jednu po druhé, jak zjišťuješ, že tě nikdo nesleduje a nikdy nesledoval, přemýšlíš jen o jízdě. Ne o odjíždění odněkud, ne o přijíždění někam, jen o jízdě, o odpočítávání času. Teď jsi tady. Teď jsi... pryč." Mimochodem, znáte význam slova synekdocha? 10/10 (12.12.2009)

Pokud by Charlie Kaufman měl v budoucnu ještě nějaké režisérské ambice, neškodilo by zajít za dobrým psychoanalytikem, který by mu pomohl trochu se zorientovat v normálním životě, možná by pak neměl potřebu ohavným způsobem seznamovat filmové diváky se svými démony, či co ho to stravuje. V opačném případě může nechat vše, jak je, neboť pravděpodobně nebude svému okolí nebezpečný, možná jen sám sobě... (22.12.2009)

Co k tomu dodat? Snad jen že Charlie Kaufman je génius... Chudák... 9,5/10 PS: po krátké úvaze zařazuji do své TOP15 --- 28.11.2010: druhé shlédnutí - nedá se nic dělat, ale tento film se mne tolik dotýká a tolik mi toho dává, že mám potíž jej neshledat naprosto dokonalým - nemůžu jinak než dát 10/10 (14.05.2009)

Tam, kde se střetává Kaufmanova vášeň v házení strastí i povinností na svá alter ega (jednou by měl odhodit zábrany a zahrát sám sebe – neoriginálně a naprosto rutinně, chtěl bych to vidět) s hledáním neuróz a důvodů, proč být v depresi, raší překvapivě upřímná autorská výpoveď. Kaufman jako by odcházel a chtěl nám říct, že za těmi zábavnými filmy stojí ve skutečnosti hodně smutný chlapík, královský šašek, který chtěl být oblíbený, ale zůstal šaškem, protože neměl na to být opravdu veselý. Pokud je New York pravdivý, není se čemu divit. Na druhou stranu, natočit o tom klasický kaufmanovský film jen posiluje pocit téhle bezradnosti. Takže se motáme v klasickém mystifikačním kruhu (účel nebo hra – a tedy účel?), kde místo racionálna zůstávají čisté pocity a dojmy. Kaufman-režisér je zvládl replikovat bravurně, Kaufman-scenárista nabídl pouze povrchní hloubku, která se brzy okouká a do uspokojivého finiše doběhne z posledních sil. I tak si cením otevřenosti, s jakou se tu věci říkají a upřímnosti, s jakou se dělají. 70% (08.03.2009)