Synecdoche, New York

Charlie Kaufman jako postmoderní intelektuální nástupce Woodyho Allena dochází svým ,,prvním" (jak příznačně paradoxní!) filmem na samou mez možného naračního experimentu...jestli byly jeho scénáře vždy originální a neopakovatelně své, pak scénářem k Synecdoche, New York došel k hraniční oblasti postmoderního filmu - jeho synekdocha (použití názvu části pro celek nebo opačně) v názvu je sice lehce dešifrovatelná, zvláště druhá část snímku se ale coby postmoderní fikce přestává vymezovat oproti ,,příbuzným" uměleckým směrům, zvláště surrealismu a magickému realismu, a zdánlivě s nimi splývá... Pokus hlavního hrdiny o vytvoření absolutního dramatického zážitku, v němž prorůstá realita a fikce, je vlastně příznačný i pro samotný film, hranice obého se záměrně stírají a divák má mnohdy problémy s orientací. Záměrné porušení linearity času, prolínání časových rovin, struktura příběhu prolínající se s metapříběhem, intelektuální konstrukt reflektující intelektuální konstrukt, řetězení absurdit... A přitom jako každý Kaufmanův scénář je i Synecdoche, New York velmi autobiografický a autor v něm popisuje hlavně své deprese a vnitřní běsy. Existenciální rovina se v druhé polovině překlopí v experimentální, což ale ještě zvýrazní základní lidské otázky - Kdo jsem? Proč jsem? Kam směřuju? Sokrates prý prohlásil, že dítě se stává dospělým v okamžiku, kdy se poprvé tváří v tvář střetne se smrtí...a řečeno synekdochou - západní civilizace je nemocná v tom, že se snaží vytěsňovat tenhle zážitek, co nejdéle je to možné... Je to konstrukt, ale nepokusil se Kaufman natočit jen svou Synekdochu, Život? Podobné filmy: Adaptace, Věčný svit neposkvrněné mysli, 8 1/2 (17.03.2009)

První Kaufman který mě skutečně rozštípal. Tohle byla paráda, ten film měl prostě všechno, člověk se smál, pak se mu chtělo brečet a přitom jen čuměl se spadlou čelistí co všechno tam Kaufman dokázal nacpat za vychytávky. Škoda mírně uondaného konce. 9/10 a musím si zopáknout Věčný svit..., prvně mě moc nevzal,ale cejtím, že už jsem dozrál... (29.11.2009)

Dialogy jsou hezky absurdní, mají šťávu a nezapřou svého autora, ale film jako celek mě spíše zklamal, hlavní hrdina mi byl dost ukradený, děj skáče bez varování o desítky let kupředu a nedrží tolik pohromadě jako Adaptace (které se podobá asi nejvíc). Potěšilo mě ale, že se část filmu odehrává v Schenectady (jen slovem, natáčeno bylo zřejmě v ateliéru), v tomto ošklivém městě jsem několik měsíců bydlel (03.03.2009)

K tomuhle filmu bych chtěl říct jen tři věci: (i) Duševní chorobou modernismu byla paranoia, duševní chorobou postmodernismu je schizofrenie a duševní chorobou nastávající současnosti bude chcípáctví. Tímto už dnes poměrně zavedeným termínem, který si oblíbily zvláště feministky, se označuje anti-hrdina osobního, autorského filmu, který je vydáván, většinou nezakrytě, za autorovo alter ego. Jde zároveň i o jakýsi narcisistní obraz. Chcípák je prostě ten, kdo věří, že i když „zvrací z mostu” a putuje od ničeho k ničemu, je v něm potenciál supermana, který mu ovšem nepřátelský okolní svět nedovolí realizovat. Podobně vedenou sebeprezentaci a budování image podivného outsidera Kaufmana, jež filmem prorostl natřikrát jako scénárista, režisér a postava Hoffmana, prosazuje i Synecdoche, New York. Jenže zatímco u českého filmu by každý takový chcípácký sklon vyvolal nevoli a podrážděnost, u zahraničního filmu nic podobného nehrozí, poněvadž je apriori shledán za „znamenité sebevyjádření osobitého tvůrce“. Jako bychom neustále spláceli dluh autueroské politice z padesátých let soustředěné kolem časopisu Cahiers du Cinéma. Kaufman se ale s feministkami vypořádal po svém – žena představuje mizející mikrodetail (malířka miniatur Catherine Keener příběh skutečně opustí), naopak muž-chcípák uskutečňuje přes kvasící makrodetail (kopie NY) jakousi neurčitou vizi či poslání. (ii) Synekdocha v názvu filmu apeluje vedle oněch dvou bipolárních gender-detailů na neodlučitelnost formy a obsahu, s níž se řada diváků nemůže dlouhodobě vyrovnat. Obsah je ale, zvlášť v kinematografii, formou, protože každou informaci nutnou k sestavení příběhu obdrží divák ze stylu, z něhož je příběh utkán. Hoffmanovo úsilí v hangáru, kde části označují celek a celek označuje část, velmi blízké sepjetí formy a obsahu názorně ilustruje. (iii) Člověk, který není schopen nic udělat, to je ten nejnepříjemnější člověk. Na takového se divák ani nechce dívat. Cítí v něm příliš sám sebe, a přitom si to nechce přiznat. Jako by se divák snadněji identifikoval s postavou, jež mu povahově není blízká, což je přinejmenším kuriózní. Vztah divák-Hoffman tak ustavičně přebíhá mezi identifikací, danou hollywoodskými návyky (představuji si sama sebe v jeho pozici), empatií (chápu jeho situaci, ale udržuji si odstup) a distancí (nezajímá mě) a znesnadňuje imerzivní vstup do filmu. (21.04.2009)

Zklamání. Kaufman má svěží nápady, ale v tomto případě jsem trošku zmaten. Nevím totiž, zdali se na filmu podepsali ´nůžky´, nebo Kaufmanovo vedení a zrealizování samotné. Snímek působí dojmem, že měl původně 260 minut a že byl zkrácen na polovinu. Synecdoche, New York působí zmateně, chvílemi nudí a některé herečky zde mají vyloženě symbolický prostor (minimálně ´zvláštně´ působí obsazení Emily Watson či Dianne Wiest). Obsazeno je to skvěle - ale tak nějak "Proč?". Kaufman se coby obtloustlé slabošské alter ego opět vsadil do hlavní role - a tím si uřízl větev - Synecdoche se totiž nedá nesrovnat s Adaptací, kterou tak mistrně natočil videoklipy vytrenovaný Spike Jonze. Kaufman coby debutátor obstál opravdu slušně, jediná potíž je v tom, že svými předchozími projekty nasadil laťku tak vysoko, že by musel natočit Občana Kanea, aby se přeskočil (a není toto ta opravdová deprese?). 60% (13.03.2009)