Až na krev

Paul Thomas Anderson a Daniel Day-Lewis. Dvě těžké hollywoodské váhy známé svým perfekcionismem i důsledným výběrem projektů. U filmu Až na krev z roku 2007 našli společnou řeč a o dekádu později si úspěch zopakovali s Nití z přízraků, údajně posledním Day-Lewisovým filmem. Jejich návrat do ropného boomu na počátku 20. století se přitom zařadil nejen do mnoha žebříčků nejlepších filmů roku, ale i celé dekády. (30.12.2022)

Po všech stránkách velký film, u kterého mě nejvíc mate střet obrazové velkoleposti a náladové antidiváckosti. Několik scén jak kdyby vypadlo z nejslavnějších fláků klasického Hollywoodu, kdy se krajina táhne od obzoru k obzoru - a přesto je takové prostředí pro všudypřítomnou záštiplnost příběhu snad až příliš štědré. Oba extrémy se potom ruší navzájem a nikdy proto nedojdu ke (snad zamýšlené) tíživé pochmurnosti a už vůbec ne k upřímné divácké radosti. Pro někoho je Plainview díky svojí cestě po cynické pěšině nesmrtelnou figurou, já mu ze stejného důvodu nikdy úplně neporozumím. Nefandím mu, nepřeji mu nic dobrého, spíš jen kroutím hlavou, proč tak ochotně dělá chyby a vytváří z Eliho až neúměrně velkého nepřítele jen vlastní sebestředností. I já jsem ale zůstal jen lapat po dechu z Day-Lewise, který zaujme, zdrtí a v poslední půlhodině už vyloženě zabije všechno, co ve mně ještě do té doby zbylo. 70% pro jediný film svého druhu. Až mě mrzí, že mi v době vzniku utekl, protože bych si tehdy rád s někým promluvil o pohnutkách, proč právě tenhle kousek řadit k tomu nejlepšímu, co se kdy urodilo a Andersona k velikánům typu Leoneho nebo Coppoly. I Tenkrát v Americe nebo Kmotr jsou totiž filmy, které staré časy přehnaně nepřikrášlují a občas vám je vmetou do tváře plnou dobovou silou. Nikdy u toho ale nechtějí nechat diváka zkrátka po emocionální stránce. (27.09.2021)

Až na dno si sáhne Daniel Day-Lewis na začátku snímku a od té doby následuje dlouhá cesta na výsluní ropného světa. Avšak pýcha předchází pád a ani on není výjimkou, potvrzující pravidlo. Úchvatný výkon, který právě Daniel Day-Lewis předvádí a to nejen svým obličejem a tělem, ale obzvláště vyšperkovaným hlasem, který vás okouzlí a pohltí. Jeho postava vládne filmu stejně pevně jako jeho protějšek v podobě kněze, Paul Dano. Ten také odvádí úžasný, v jeho případě spíše životní výkon, a hlavně v závěru dokazuje čeho je všeho schopen. Každý si ve filmu najde, co bude chtít. Od charakterové studie ropného magnáta, přes manipulační sílu víry jednoho může, která lze přenést na obrovský počet dalších, až po souboj dvou věřících mužů, jednoho věřící v černé zlato a sama sebe a druhého věřící ve svou víru. Paul Thomas Anderson je všeho schopný režisér, který se nezalekne žádné myšlenky a přivádí na plátno film v úchvatné lehce studené poloze plné všech různých záběrů od statického sledování plazícího se muže až po jízdu "po kolejích" vedle automobilu. Jeho režie je naprosto přesná a až mrazivě precizní. Tomuto standardu se nevyhýbá ani scénář, který dává hodně prostoru hlavní postavě a postará se také o pár nelehkých situací. Abych nezapomněl, ve snímku jsou úchvatné hlášky, které se vám zaryji do paměti a zůstanou tam na dlouho dobu. Celková délka tohoto eposu je trochu problematických 160 minut a to je pravděpodobně důvod jeho nedokonalosti. Jde totiž o pomalý snímek, který se nikam nehrne, na vše má hodně času a jeho plynulost je podobná pohybu moře. Víte, že se voda hýbe, vidíte vlnky, ale nevnímáte jak se pohybuje celek. Necháváte se unášet a to je přesně to, co po vás film chce. Nechat se unášet příběhem o černém zlatu a muži, kterému koluje v žilách... (06.03.2008)

Kdybych měl zvolit jedno slovo vhodné k popsání tohoto filmu, volil bych: "Znepokojivé." Už jen ten hudební doprovod dost brnká na nervy a do toho perfektní Daniel Day-Lewis hází nepříčetné ksichty a zpovídá se jak všechny okolo nenávidí, ale pozor jen zřídkakdy se sníží k vulgární mluvě. Většinu času se jeho postava vyjadřuje zdvořile, jako pravý byznysmen. Závěr se tak nějak dal čekat, ale podání finální scény a vůbec všechny scény kde to Paul Dano kupuje jsou neskonale zábavné. (Když tam celej umazanej od ropy seděl u večeře a obviňoval otce z toho že je hlupák, tak jsem se mu fakt smál jakej je to blb). Jako náhled do duše velkého úspěšného muže hodně dobré. A jako varování před pochybnými církvemi a vychcanými šiřiteli bludů (alá The Mist) také. (14.05.2008)

(1001) Dveře vnímání otevřené hudebním doprovodem mi ukázaly mnohem zajímavější krajiny než film samotný. I když musím uznat, že působení jednotlivých složek od sebe občas není úplně jednoduché oddělit. Day-Lewis není ten typ herce, jehož styl herectví by mě oslovoval. Respektive můj názor na něj balancuje mezi "Je mi to celkem jedno" a "Asi mě nějak rozčiluje". Jeho postava je muž, který se nezastaví před ničím - tuto filosofii nechápu a představa takových individuí pobíhajících mezi námi mě celkem děsí. Paul Dano je potom jiný příběh. Jeho přítomnost ve mně vždy vyvolává zvědavost, co se asi chystá vyplynout na světlo. Jeho psychotický fanatik je zručně zahraný a rozhodnutí konfrontovat ho s Day-Lewisovou děsivostí mi přijde zároveň celkem chytré a ne zase až tak chytré, protože DLL ho silně přebuřuje, zvlášť v pozdějších stádiích života (kde na tom nejvíc záleží). Ale nakonec mě film vyprovokoval dost na to, abych si odnesla prozření: Neužiji si filmy, kde herci hrají ze všech sil tím stylem, za který Akademie ráda uděluje Oscary. Lebedím si ve více stoických, vnitřně orientovaných výkonech. Jsem ráda, že jsem si to díky Andersonovi mohla uvědomit. Ale samozřejmě ke všemu existují výjimky. (21.07.2009)