Austrálie

Obdivuhodná pocta klasickým melodramatům, ve které se Baz Luhrmann překvapivě vzdává většiny svých trademarků (jejich ozvěny samozřejmě nechybí, mají ale minimum prostoru). Nicole je stále proklatě krásná a Hugh mužný, aby si člověk ty „dvě strany jedné mince“ okamžitě zamiloval. Překvapivou výhrou je malý Brandon Walters jako míšenec Nullah. Ten kluk je přirozený talent a jsem velmi zvědavý, jakým směrem se bude vyvíjet jeho kariéra. Co se týče dojmu z Austrálie, je rozporuplný a může si za to čistě Luhrmann. Hned od prvních obrazů mi bylo jasné, že miluje svou rodnou Austrálii (podobně jako miluje Jackson Nový Zéland) a prakticky každý kamerový nálet je úchvatným okénkem do někdy vyprahlých, jindy zelených krajin klokaního kontinentu (hned bych se tam vydal!). V rovině romanticko-nostalgické funguje Austrálie perfektně, coby příběh už trochu drhne. Problém je v tom, že tvůrci v podstatě servírují dva filmy za sebou. Ten první je roztomilou romancí, která je opepřena o dobrodružné putování s dobytkem, ten druhý je ryze vážnou epickou válečnou vřavou. Samo o sobě obojí funguje dobře, v rámci celku jsou si ale ty části příliš stylisticky vzdálené. Výjimečně bych se přikláněl k tomu, aby z toho bývali tvůrci udělali vol. 1 a 2. V rámci epických melodramat se mi nicméně příčí jít pod 4 hvězdičky – i v této podivné rovině kompromisu jsem byl podstatně zaujatější, než kupříkladu u Čtyř pírek a Pearl Harboru. 70% s tím, že napodruhé mi možná ten přechod nálad nepřijde tak násilný a bude to za čisté 4 (nebo se naopak ukáže, že ten film si skutečně víc, jak tři hvězdičky nezaslouží)… (06.04.2009)

Božské, fenomenální, úchvatné... a krásné. Austrálie není film, ale FILM, a to proto, že se vzdaluje lietatuře a divadlu a vypráví zásadně obrazem. Je to ryzí kinematografie, co nám tu Baz Luhrmann předvádí - médium definitivně osvobozené z přidružených umění, jejichž syntézou na počátku dvacátého století vzniklo. Austrálie by knižně vůbec nefungovala. Začtete-li se do scénáře, nespatříte ani zlomek z výsledného díla. A o tom to celé je. ____ Jak poznamenal Luhrmann v Reflexu, „Inteligentní divák ví, že s ním hraji hru“. Naznačuje tím, že celá Austrálie podobně jako avantgardní Speed Racer nebo sebereflexivní Indy 4 patří jak na filmovědní semináře, tak do multiplexů, protože film neuchopuje ani jako umění, ani jako zábavu, ale jako obojí; jako médium poddajné otázkám rigorózních analytiků (neoformalisticko-kognitivní náhled - co dělá divák s filmem) i přecitlivěle silnému pohnutí srdíčkářů (poststrukturalisticko-psychoanalytický náhled - co dělá film s divákem). Byl to ostatně Hitchcock, kdo světu ukázal, že lze točit komplexní a sofistikované filmy v rámci americké populární tradice. A že skončila Austrálie propadákem? Nezapomínejme, že většina se většinou mýlí: všechny velké pravdy - ve vědě, umění i náboženství - vždycky nejprve narážely na většinové mínění. (23.02.2009)

AUSTRÁLIE je film o příbězích, snech a dalekých končinách... a především o vyprávění. Baz Luhrman zakončil svou trilogii "červené opony" a započal "epickou trilogii", v jejímž prvním díle - AUSTRÁLII - nehledá svébytný jazyk (tanec, Shakespearovy verše, zpěv) k postmodernímu uchopení, nýbrž důsledně a okázale vzdává poctu filmům a žánrům (!) klasického Hollywoodu. Stylistické postupy let 40. a 70. se zde překvapivě netřou a nepůsobí rušivě, protože je "spojuje" zesílená kontinuita a vyprávění je uzpůsobeno optice mladého domorodého chlapce a s jehož několika zakončeními a žánrovými přechody budou mít problém ti, kteří potřebují za klasickým Hollywoodem krasosmutnit ve vzpomínkách jako Rose v TITANICU, ale už ne ti, kteří screwballově-westernově-melodramaticko-válečné příběhy chtějí prožít a dále o nich a jejich postavách vyprávět. Problematicky přijimají poslední půlhodinu lidé, kteří si neuvědomují, že pojednává o oslabení vyprávění, protože jednotlivé přípěhy a sny postav jsou spřetrhány a epická pastiš se zasazuje do historicky zlomového období, protože teď se vypráví především o Austrálii. Film roku a 165-minutový orgasmus, o kterém platí to stejné co o INDIANA JONESOVI A KRÁLOVSTVÍ KŘIŠŤÁLOVÉ LEBKY: nelze nemilovat film, který miluje jiné filmy a vyprávění. Jedná se totiž přesně o ten typ podívané, kvůli které jsem si zamiloval pohyblivé obrázky, které si zaslouží velké plátno a kvůli kterým chodím do kina. 10/10. (25.12.2008)

Ještě že film skončil po 165 minutách. Pokračovat to ještě tak 15, 20 minut, musel bych skončit někde u zápornejch hvězdiček. Po přihnání stáda do Darwinu - řekněme tři *. Po náletu - ještě dvě. Po scéně "utíkejte, budu vás krýt" krásná jedna. No ale protože nás ještě čekala proměna záporáka v ražniči, několik domorodých mouder starého šamana a cesta míšeneckého dorostence na zkušenou, Luhrmann vstupuje do mého exkluzivního klubu kryptofašistického buržoazního škváru, kam měl směle nakročeno již svým "nekonvenčním" zpracováním Romea a Julie. Gratulujeme, to je beze sporu úspěch. Zatímco řekněme první hodinu film celkem funguje díky nadsázce, hezkým obrázkům a ústřednímu duu, poznenáhlu se obrázky omrzí, nadsázka kamsi vytratí a najednou by chtěl Luhrmann nejen bavit, ale taky se vyjadřovat k minulosti své země a politicky korektně nás přesvědčit, že kultura domorodých Austrálců je zupa. Jak se říká příliš mnoho zajíců lovcova smrt a tak jest i zde. Film se začne brát smrtelně vážně a končí asi pětkrát s tím, že každé další zakončení je emočně přepjatější, vykonstruovanější a kýčovitější než předešlé. Oč působivěji a opravdověji působí příběh unášených domorodých a míšeneckých dětí v mnohem skromnějším Rabbit-Proof Fence. Austrálie jako země vyslala do světa mnoho skvělých režisérů a herců, bohužel film s tímto názvem si na štít nedají. (26.12.2008)

Austrálie je jedním z mála letošních filmů, který splnil moje očekávání. Sice úplně jinak, než jsem čekala, ale to je celkem fuk. Navíc jsem se na ní vydala do kina ve Španělsku a když jsem viděla první záběry a zjistila, že je film dabovaný, myslela jsem, že to můžu rovnou zabalit a počkat si na DVD, ale i přes ten dabing (který mimochodem nebyl tak hrozný, jak jsem čekala) mě film nadchnul, zejména jeho první polovina. Už hodně dlouho jsem neměla při sledování pocit takového toho pravého velkofilmu, ale Baz Luhrman mě dostal. Scéna se "šílenými" kravami, nálet letadel, nebo vlastně celý úvod odehrávající se v písečném oparu je vizuální slast. Okázalé záběry perfektní kamery, která si úžasně hraje s filtry i hloubkou ostrosti, výborná hudba Davida Hirschfeldera (kdo to sakra je? - no dobře, už jsem si to zjistila) prokládaná klasickou nádherou "Over the Rainbow" (ani nevím proč jsem si v té souvislosti vzpomněla na WALL-Eho a jeho písničku z "Hello Dolly"), nádherná krajina, romantika naservírovaná na zlatém tácu a akce jakbysmet. Při pohledu na zpoceného Hugha Jackmana zabuší nejedno ženské srdce, když vyskočí na koně, tak snad ještě víc, Nicole Kidman je tradičně skvělá, ale hereckému ansámblu jednoznačně vévodí malý domorodec Brandon Walters, který ve svém věku převedl úžasný výkon. Jsou ale i věci, které mi na Austrálii neseděly - jednak by asi snesla o něco kratší stopáž, čímž by se vyřešil druhý problém - totiž asi tři nebo čtyři velká finále, kdy nevíte, jestli jako už to má být konec nebo co se vlastně děje a navíc scénář míchá dohromady trochu moc problémů najednou (sucho, záporák co chce statek, rasismus, misie, válka, láska, ...) a naprosto chápu ti, kteří dají tomuhle filmu 1* a jsou znechuceni. Nicméně to není můj případ a ani tyhle chyby mi nezabrání dát Austrálii plné hodnocení, protože takovýhle pocit poctivého velkofilmu jsem neměla snad od Titanicu nebo Pána Prstenů a hrozně ráda se znovu (tentokrát snad v originálním znění) podívám, jak úžasní Nicole s Hughem nahání krávy na kraji útesu a jak japonská letadla nalétávají na australské pobřeží. (30.12.2008)