Margaret

Škoda, že jsou problémy s postprodukcí tak obecně zprofanované. Kostrbatý střih a nedořečené zápletky tak ještě více bijí do očí. Což o to, je to opravdu dobrý film, s parádními hereckými výkony a vynikajícími dialogy, ale ta dvouapůlhodinová stopáž mi k úplnému uzavření příběhu a obecně lepšímu zážitku, zatím nestačila. 70% (KVIFF 2012) (01.07.2012)

Ani na chvíľu som nezapochybovala o dĺžke filmu a nemienim riešiť ako bola postava Lisy napísaná. Jasné, že mi niekedy liezla na nervy, a bola strašné náladová, a dramatická, a výbušná, a na 17 ohromne premúdrelá, a ubližovala ľuďom ani si to neuvedomovala, a niekedy aj naschvál, a ku svojej matke bola miestami fakt odporná ... a vôbec, bola takou, akou ju chcel Kenneth mať. Anna Lisu zahrala tak, že som z nej nemohla spustiť oči .. scéna konferenčného hovoru, alebo scéna v divadle .. no nádhera. Ostatní herci tiež potešili, kamera a hudba skvelé. 61 percent je naozaj žalostne málo. (30.11.2016)

všechny hlavní postavy ( vyjímkou Jeana Rena) mi byly krajně nesympatické. Hysterická Anna Paquin se dala dohromady s nejlepší přitelkyní oběti a vytvořili tak možná nejprotivnější filmové duo v historii filmu. Teď ale k filmu. Ten se podle mého názoru povedl. Kamera byla naprosto úžasá, děj kvalitní a celkové zpracování taktéž. Vedlejší postavy byly pro mě snadněji uvěřitelnými narozdíl od podle mne zbytečně zanícené hlavní hrdinky. Kdyby bylo jiné obsazení rozhodně bych šel s hodnocením výše. (02.07.2012)

Nenápadné mistrovské dílo. ______ Menší metakritika. Margaret je často vytýkáno, že hlavní hrdinka je nesnesitelná kráva. Kromě toho, že takový názor prozrazuje neschopnost diváka vnímat film jinak než se prostě identifikovat s postavou, samotný film dává najevo, že nás nenutí s Lisou sympatizovat, nebo spíše že se plně nemusíme ztotožňovat s jejími postoji. Jak říká během jedné z hodin literatury profesor, kterého hraje Matthew Broderick: "Just because Shakespeare has one of his characters say something, doesn't mean he personally agrees with it." S Lisou Cohen nemusíme souhlasit, ale měli bychom být schopní se do ní vcítit: ztělesňuje horlivý idealismus mládí, nekonfrontovaný s životní zkušeností, a proto věřící ve změnu, ale zároveň také necitlivý vůči okolí. Film je o tom, že chtít "dělat dobro" nestačí a že tím lze napáchat i spoustu nechtěného zla, nebo přes všechnu snahu nedosáhnout cíle - a je taky o tom, že za impulzivní touhou konat dobro je často sobectví. Motivace Margaret si přitom musíme samí domýšlet a dlouhé zatajování jejích vlastních pocitů, které doopravdy řídí její jednání, je ve filmu zužitkováno v působivém emotivním závěru. Margaret je zároveň o problémech v komunikaci; o potížích, které nastávají při pokusu sblížit dva subjektivní pohledy na svět, nebo dokonce jen jednu událost. Tento motiv snímek spojuje i s vlivem umění na naše vnímání - policista se při výslechu po nehodě Lisy ptá na barvu semaforu a radí jí, aby si zkusila situaci vybavit jako by to byl film. Celý film je pak o tom, jak Lisa sebe i svět vidí optikou fikce - neustále vytváří dramatické okamžiky, konstruuje si svůj vlastní smyšlený svět bez ohledu na ostatní. Margaret (film pojmenovaný příznačně po básni, tedy po smyšlené poetické postavě) je ve svojí podstatě jednou velkou operou, mnohdy vypjatou, rozvleklou a poetizovanou. S tím souvisí i neopodstatněné výtky, které se objevily v recenzi na indiefilmu, a to vůči "poněkud afektivnímu a manýristickému hereckému projevu u vícera herců a někdy až přehnaným a zbytečným snahám povyšovat děj využíváním elitních uměleckých děl". Jak už jsem naznačil výše, operní a divadelní představení, do kterých ve filmu pravidelně vstupujeme a jednotlivé postavy v nich samy hrají, nebo je sledují, jsou právě velmi účelně usouvstažněny s příběhem Lisy, problémem subjektivity a rozdílů mezi hereckou a společenskou rolí, a katarzní funkcí umění. Jak jedna z (vedlejších) postav prohlásí v hádce s Lisou: "We are not all supporting characters to the drama of your amazing life!" Život skutečně není drama a my sami musíme nejprve stanout na místě ostatních, abychom je dokázali skutečně pochopit, ale potřebujeme umění, aby nám pomohlo prožít emoce - často nesouvisející s vlastním dílem, ale s naší osobní životní zkušeností. (27.10.2012)

Po hodině a dvaceti minutách jsem to už chtěl vypnout. A hle, ono to má další hodinu. Tady někdo nepochopil funkci střihače, protože ani to, co se dosud dělo, na tu hoďku a půl nemělo. Celý film by se vešel maximálně do 110 minut. Rozbředlostí a roztahaností se tak dostavovala značná nuda a nějaká gradace něčeho čehokoliv byla ta tam. ~ Po té hodině a půl jsem nějak postupně přestal vnímat, co se vlastně ve filmu děje a proč a přiznávám, že pak už jsem jen přeskakoval v ději až do plačtivého konce. Bohužel, sestříhané by to možná zapůsobilo, ale takhle scéna s autobusem nějak vyšuměla a všechno poté se dělo jen jako výplň času, která mě ani v nejmenším ničím nezasáhla. Jsem zlý, ale až to někdo sestříhá na koukatelnou rozumnou stopáž, dejte vědět. ~ 178 minutový Directors Cut se asi musí prodávat spolu s prášky proti únavě v tubě ve tvaru autobusu. (17.08.2012)