Harry Potter a Princ dvojí krve

Dvě hodiny romantické komedie a pak snaha donutit diváka k slzám v třiceti minutách dramatu a akce. A také překopané scény (zajímalo by mě, jak budou scénáristé v příštím díle napravovat schování Princovy učebnice), zrychlené časové osy (postavy si k sobě nacházejí cestu o díl rychleji) či naprosto vymyšlené odbočky (hořící dům Weasleyových). A to vše ve filmu, jehož děj je založen na knize, kterou mám ze všech Potterovek kvůli pomalému tempu v první polovině ráda snad nejméně. Jako by nestačilo, že ten film museli do kin nadabovat. Ještě pořád se divíte dvěma hvězdičkám? (21.07.2009)

Parta zevlujících a na stejném prostoru neustále se poflakujících a fňukajících teenagerů, pro které je největší orgáč pusa v přítmí půdního pokoje. Film selhává v těch nejzákladnějších aspektech, téměř žádná dramatická výstavba a totálně přepálená stopáž umocněná naprosto otřesným dabingem a patnáctiminutovou přestávkou v polovině projekce sráží moje hodnocení na 2*. Muckání a miliardám zdar! (23.07.2009)

Večerní sova všem čarodějům a ostatním kouzelným tvorům: mudlovi Davidu Yatesovi byla znovu udělena cena za černou filmovou magii. Princ dvojí krve potvrzuje, že když se spojí opojné vizuální kejklířství plné novinových průletů, vertigoefektů a čarovných destrukcí- a působivé filmové vyprávění, není tak důležité, že scenáristicky jde v podstatě jen o předtakt k velkému dějství a že půdorys tvoří výlety do minulosti a romantické mnohoúhelníky. Verbální komika, nonverbální romantika a silný tah na branku zkrátka dají zapomenout, že tentokrát se přímý střet s Voldemortem nekoná. Je jen škoda, že k prostřihání hustých literárních madam JKR nebyl přizván někdo lepší než Kloves, protože například viteály a Voldemortovo dětství je upozaděno na úkor zbytečných scén jako je ta s monstrpavoukem a divácky nejvděčnější postavy jako Lenka Střelenka a Snape mají málo prostoru. Minimálně pro nás, fanoušky knižní verze, tím film oproti pětce ztrácí cenné body, ale Yates dokáže odfláknutou práci vyrovnat- brilantně si poradil s nováčky, mezi kterými exceluje Broadbent coby sběrač-profesor Křiklan a samozřejmě parádně slizký konkurent Rona v brance i v lásce, výborně zvládl přepínat kontrasty mezi shakespearovskou temnotou a osudovostí (postava Draca Malfoye je opravdu hamletovská) a komediálními cukrbliky. Komentář jest provizorní, protože vzhledem k výrazně slabšímu nadabování /zejména "zfetovaný" Kotek je jak kletba Cruciatus/ s konečným verdiktem počkám na titulky. (09.07.2009)

Tak jako jsem se u Fénixova řádu dočkal přesného převedení napjaté politicko-kazisvětské atmosféry, je v Princi dvojí krve nálada plná očekávání, soupeření, naschválů a poblouznění. Oblíbenost tohoto dílu se zkrátka odvíjí od oblíbenosti knižní předlohy a kdo bez její znalosti čekal stupňování zápletek z minula, musí být zákonitě zklamán. V Bradavicích totiž panuje atmosféra celoročního Valentýna, ve které se snadněji zapomíná na všechno, co tíží okolní svět. A tak jen Brumbál pravidelně připomíná všechno, kvůli čemu je Harry nepostradatelným a nezaměnitelným, Draco se nápadně straní ostatních a vánoční prázdniny zase ukážou, že zlo nikdy nespí. Scénář přirozeně nezapomíná ani na to, že mytologie plná dark fantasy postupuje zase dál a nechává naše hrdiny přesně tam, kde jim bylo souzeno stát už od začátku ságy. Na začátku posledního vzdoru, na hranici osamostatnění. A perlou toho všeho je, že jak temnota, tak trylkující romantika vedle sebe fungují tak přirozeně, až to bere dech. Yates je král. (30.07.2009)

Nejzbytečnější a nejhorší předloha = nejnudnější a nejhorší filmová adaptace. Akorát podle pravidel fair play. Už ve knize byla zápletka doslova vycucaná z prstu (Rowlingová ji v zásadě okopírovala podle Tajemné komnaty), ale teprve zde dostává ten pravý, magický kopanec do (dračích) koulí. Zcela nesmyslně je na sebe vrstvena jedna postradatelná scéna za druhou (milostné vrkání adolescentů), zcela nepochopitelně jsou protahovány na nejzazší mez únosnosti a trapnosti (totéž) a opravdové příběhové "háčky", zásadní momenty potterovské ságy a zajímavé motivy (nesoucí napětí) kompletně chybí nebo mají jen minimální operační prostor (např. Voldemortovo mládí a viteály, Smrtijedi na hradě, smrt jedné z hlavních postav, Princova identita etc.). Navíc jsem se musel škodolivě uchechtávat nad naivností a strojeností řady dialogů (ještě vyhroceno dabingem) a účelovostí v exploataci postav. Scénáristická bezradnost z toho čiší na sto honů. Naopak jsem si velmi užíval tendence evropského uměleckého filmu, které se Yatesovi povedlo propašovat do struktury jinak relativně čistého stylu, řemeslně-technickou preciznost (kamera, svícení, hudba) a ponurou atmosféru; ačkoli tentokrát nepramení z tušené přítomnosti abstraktního (a tím děsivějšího) Zla v pozadí, ale z prostředí. Pokud jde o akční scény, tak - vyjma dění v jeskyni - jsou zcela neopodstatněné vyprávěním a na efekt (famfrpál nezahrnuji). Místo skutečné injekce adrenalinu tak divák dostává jakési placebo, které má v ideálním případě (tj. u diváka nekritického) zapůsobit tak, že zamaskuje chabost a vycpávkovost předlohy, která postavy ani jádro příběhu nikam neposouvá. Ale třebaže všechna ta kritika vyznívá jako jedna z kleteb, které se nepromíjejí, zklamaný určitě nejsem. Ze zaslepeného fanouška knih, pro kterého je Jindra Hrnčíř nedotknutelný fetiš, jsem už dávno vyrostl, tudíž mi nedělá potíž s maximální objektivitou uznat, že na nekvalitní předloze, která nepřesahuje rámec vykonstruovaného překlenováku, intermezza, zatajeného dechu před "grandiózním" finále, se výrazně stavět nedá. Ani tak dobrý režisér, jakým Yates bezesporu je, nevykouzlí ze vzduchoprázdna korunovační klenot. Tím by koneckonců mohla a měla být sedmička... (18.07.2009)