Bourneovo ultimátum

Nic překvapivého se nestalo a Greengrass dokráčel s až Bourneovskou elegancí na závěr dost možná nejúžasnější a nejnapínavější agentské série. Damon znovu nakopává zadky, ukazuje, k čemu jsou podle něj knížky a řádí po všech místech světa, aby konečně zjistil pravdu. Dvě hodiny plné akčního šílenství, geniálních záběrů a brilantní režie, to vše podtržené vynikajícím Damonem dělá z Bourneova ultimáta trhák nejen letošní sézóny. Jak tvrdí Douglas - boží, geniální, famózní, úchvatný film. Za sebe dodám, že permanentně kulervoucí. (17.08.2007)

Nemůžu si pomoct, ale pro mě bude nejlepším dílem trilogie the middle one. Mám pocit, že takřka každá akční scéna v druhé polovině filmu je už trochu přetažená přes míru únosnosti. Přesto - na otázku, zde jde o důstojný konec famózní trilogie je jen jediná odpověď - zcela určitě. Všichni včetně Johna Powella opět ve formě, konečně něco k Julii Stiles a (narozdíl od těch akčňáren) správně odhadnutý konec plný příslibů...ale upřímně doufám, že Ultimátum bylo opravdu posledním dílem, protože další, ještě větší, spiknutí kolem nějakého ještě tajnějšího programu tajných služeb už by bylo opravdu moc;) Třetímu Bourneovi dám 80% a rozejdeme se v dobrém. PS: Ten Mobyho remix Extreme Ways je naprosto dokonalá věc, ale jinak je OST oproti dvojce poněkud slabčák. (20.09.2007)

Po přečtení Bordwellovy kritiky bourneovského stylu (viz tady a tady) se ve vší (a opravdu nemalé) úctě k tomuto teoretikovi musím ptát, kde končí "zesílení" hollywoodského stylu a kde začíná jeho "změna". Podstata formální progresivity Bourneova ultimáta v porovnání se současnou hollywoodskou tvorbou totiž spočívá v propojení těkavého stylu ruční kamery a téměř konstantní dvouvteřinové průměrné délky záběru (přičemž nositelem pocitu kontinuity se stává primárně zvuk) s využitím různých typů pohybu. Bourneovo ultimátum produkuje pohyb na rovině žánrových standardů (pohyb honiček) a vyprávění (pohyb vyprávění, pohyb ve smyslu distribuce informací). Bordwell se ve své práci tak zarputile soustředí jen na stylistický systém a vágní argumentaci o běžném příběhu, že se zcela odpoutává od vnímání narativního systému se stylistickým. Ale právě v něm spočívá zásadní revoluční krok Bourneova ultimáta od Bourneova mýtu. Ten s distribucí informací i pohybem honiček pracoval standardně (honičky směřují zásadně dopředu :), zatímco Ultimátum zmnožuje informační zdroje v rámci jednotlivých scén (jediný "vševědoucí" je divák - jen on se orientuje na letišti i v Tangeru) a znejasňuje pohyb honiček (ne dopředu, ale vertikálně, diagonálně, případně zpět :). Těkavost stylu není jen ona už poněkud profláklá analogie k mentálnímu stavu hrdiny, ale spíš fokalizace profesionálního myšlení, jejíž význam nám dochází až zpětně. Každá akce obsahuje řadu dílčích narací (Bourne je jako šachový hráč o několik tahů napřed a my si každou jeho sérii reakcí musíme domýšlet jako příběh, jehož pointa se odhalí až posléze). Bourneovo ultimátum tak pro mě představuje - navzdory Bordwellovým tvrzením (která jsou jako obvykle precizně vystavěná, ale zkrátka příliš dopředu determinovaná tím, co chce dokázat) - revoluční počin, který sice částečně může obsahovat postupy známé z jiných filmů, ale progresivní je jejich celkové využití (plus paralelní propojení celé trilogie s přesahem i do původního televizního zpracování). Tvrdit tedy, že Bourneovo ultimátum je jen kopií Bournova mýtu, tedy považuji spíš za důsledek necitlivého omezeného (ve smyslu důrazu na pozorování jednotlivých aspektů stylu a vyprávění) sledování. PS: Po letech jsem se k tématu vrátil ve studii Bournův mýtus: akční film pohybu. (05.09.2007)

Jedu potemnělými ulicemi městskou hromadnou dopravou do kina, světlomety projíždějících automobilů se mi zanořují do tváře a já přemýšlím o snímku, na který se chystám. Naplní má vysoká očekávání?? Udrží si kvalitu od perfektního předchozího dílu?? Nebudu zklamán?? Vystupuji, vcházím do kina, kupuji zamluvený lístek, mám hodinu čas. Sedám si do nedaleké kavárny, objednám si horké capuccino a neperlivou Bonaquau. Po třičtvrtě hodině projdu veřejemi do promítacího sálu...(o dvě hodiny později)... Jedu tichými nočními ulicemi městskou hromadnou dopravou domů. Jsem lehčí o 130 korun a bohatší o shlédnutí nejlepšího akčního filmu od Bourneova mýtu. Stal jsem se svědkem největší naháněčky v dějinách kinematografie. Režijně dotažené k naprosté dokonalosti, autentičnosti a reálnosti. Příběh je rozehrán a ačkoliv film začíná přímo v centru dění, během několika příštích minut nám formou krátkých flashbacků chytře připomene důležité momenty z dílů předešlých. A pak to je již koncert, kterému diriguje Paul Greengrass a ve kterém hraje první housle skvělý Matt Damon. Evidentně se jeho cesta za mlžnou minulostí blíží k cíli, takže ze sebe mačká to nejlepší. A budete se rozplývat, ať už sledujete jeho navigační schopnosti na železničním nádraží, či se kocháte jeho baletem marockými ulicemi (spíše nad ulicemi), kde se řítí budovami, proskakujíce přitom okny stejně, jako když Odysseův šíp neochvějně prolétával dvanácti sekyrami. Damon se stává strojem, terminátorem, ano, on je živá tkáň na kovové vnitřní kostře, protože jeho výcvik mu neumožňuje v bojích zemřít. Garantuji Vám, že po celou dobu Bourneova souboje s Deshem budete mít zatajený dech. Že se Vám zatočí hlava z automobilové sekvence. A že Vám několikrát přejde mráz po zádech v závěrečných patnácti minutách, ve kterých se dozvíte finální rozuzlení. A ve chvíli, kdy se rozezní Extreme Ways, jsem zažil ten pocit, který jsem si předtím poprvé přinesl ze Shawshanku a podruhé od Bumblebeeho. Pocit, že jsem byl svědkem něčeho, jež je jednou z věcí, kvůli kterým má cenu žít. Děkuju! 110 miliónů dolarů(rozpočet)/438 miliónů dolarů(výdělek celosvětově)/109 miliónů dolarů(čistý zisk z kinoprojekcí) (15.10.2007)

Naprostý a nedostižný nářez, který sice bezmezmě těží z předchozích dvou dílů, ale všechno dotahuje ad absurdum. Greengrass by mohl o dynamické a civilní režii přednášet a Matt Damon definitivně JE Jasonem Bournem. Bez jakýchkoli pochyb splynul se svojí rozervanou postavou dokonale a ten tam je neurovnaný pocit z Limanova "pilotu". Pokud bychom se bavili o tom, jak má vypadat moderní a inteligentní thriller současnosti, pak nezbývá než si přehrát Ultimátum od první do poslední vteřiny. Je to film, při němž si za a) nevydechnete b) nevzpomenete, že tohle všechno už tu bylo. Prostě proto, že je to tak skvěle provedené, že ty předchozí pokusy neradno vůbec počítat. (17.03.2008)