Čas

Rozumím, chápu, beru to. Ale ne touhle na hlavu postavenou formou. Na můj vkus je to příliš vykonstruované, bezhlavě útočící na divákův úžas a uznání, přitom uvnitř umělé, neupřímné... Na to, že film klade spoustu otázek, neposkytuje odpovědi, nezanechává žádný odkaz, nedá vám nic, jen ten divný přemýšlivý pocit, že jste zrovna viděli něco "hlubokého"... Přitom charakter dvou hlavních postav je omezen na jednu vlastnost u každé z nich a samotný scénář tento nedostatek jen zviditelňuje. Hodnota tohoto snímku se tak stává nejen pochybnou, ale především i nudnou parafrází na určitou situaci ve společnosti, kde pohnuté myšlení směrem k debilitě funguje jako etický problém. (20.11.2007)

"Jsme jen lidi!" Přesně takhle si hlavní hrdina několikrát ospravedlňuje své chování. Ano, jsme jen lidé a film názorně ukazuje, co vše jsme schopni pro lásku obětovat. Nejen změnu psychickou, ale též i fyzickou a jen z důvodu nového impulsu. Opravdu netradiční snímek(jak jinak u Kima) ale ztvárněný s takovým procítěním a gradací, že vás příběh naprosto vtáhne... Obzvláště se mi líbil "fotbal" s tajemnou dívkou. Mimochodem, pro ty co si toho možná nevšimli, hlavní hrdina byl také jako já velkým Kimovým fanouškem - na PC mu běžel 3 Iron a na zdech měl plakáty filmu Wild animals. Rád bych se někdy podíval do sochařského parku a strávil tam klidně celý den. "Když se znovu otočíme... a vytvoříme oční kontakt, měli bychom se znovu potkat..." (25.11.2006)

Ve třináctém filmu Kim Ki-duka zaujme velká míra dialogů a mluveného slova, kterými do té doby režisér maximálně šetřil. Navíc film překvapuje, pro režiséra netypickým, civilním stylem. Tenhle velkoměstský příběh o dvojici mladých milenců vlastně jen trochu jinak vyjadřuje podobnou myšlenku jako režisérův dřívější snímek Jaro, léto... Ukazuje totiž marnost lidského snažení vzdorovat pomalu, ale jistě plynoucímu rytmu života. (20.10.2006)

Kim Ki-Duk opět ve skvělé formě předvádí, co umí nejlépe. Obtížně filmově zpracovatelné téma závislosti identity na těle přetavuje v metafyzickou podívanou o hledání a ztrácení. Režisér nastoluje závažnou otázku: Jak zůstat svůj ve světě, který se definuje skrze vzhled, poté, co svoji vizáž proměníme? Jsme po plastické operaci stále stejnými lidmi? Nezmění se pojímání sama sebe? A nemůžeme uváznout na půli cesty? Obrazová monumentalita se v Času spojuje s podmanivou hudbou a poskytuje jedinečný divácký zážitek. Přesto mi nedá, abych se nezmínil, že Shi gan je zatím nejhorším ze čtyř Kimových filmů, které jsem viděl. Přijde mi, že dřív si režisér vystačil s méně slovy a nechal vyprávět hlavně lyrickou část filmu. V Času je spousta zbytečných dialogů, které neříkají nic podstatného a které divácký účinek oslabují. Doslovnost se projevuje i v úplném závěru, který měl zůstat raději nedořečený. (05.11.2010)

Tento film by si mali povinne pozrieť tí, ktorí si chcú zmeniť fyzickú podobu drastickým spôsobom ako je práve plastická operácia. Podľa mňa by tento razantný krok mali podstúpiť iba tí, čo na niečo také majú vážne pádny dôvod, pod čím myslím že pre nikoho nie ste atraktívny človek. Ktorí to nechcú urobiť iba z rozmaru, keď je človek sympatický ale aj napriek tomu si chce zmeniť výzor tváre. SPOILER! Keď sa aj on s ňou zahrával ako to spravila ona jemu, prišlo mi to ako pomsta za to všetko. To bolo podľa mňa dosť detinské. Ale kebyže Kim chcel poukázať práve na to, že vážne kroky si žiadajú aj vážne dôsledky, tak sa mu to podarilo vystihnúť. (09.09.2011)