Princezna Mononoke

Naprosto nádherná a nevídaná věc. Nic podobného jsem dosud jakživ neviděl, rozhodně ne v animáku. Epické dobrodružství perfektně vykreslených postav (ať už lidí či zvířat) svádící boj mezi přírodou a lidskou hamižností. Tento skvěle napsaný příběh s nádechem magična a kultury Země vycházející Slunce se povedlo vykreslit tak bravurně, že zřejmě inspiroval mnoho dalších režisérů, aby se zamysleli nad tím, jak vlastně pojmout fantasy dobrodružsví a to nejen v animácích. Lituji jen jediného, že jsem snímku nevěnoval čas mnohem mnohem dříve...85% (24.04.2014)

U Mijazakiho jsem zvyklá na to, že jeho tvorba je podbarvena "chraňme přírodu - třiďme odpad - nepalme lesy", ale tentokrát toho bylo až příliš moc. Fantazií se opět nešetří, ty bílé potvůrky v lese se mi opravdu moc líbily, příběh byl také zajímavý, konec byl takový hořkosladký (což mi v tu chvíli vůbec nevadilo), přesto to pro mě je zatím jeden z nejslabších filmů, co jsem od Mijazakiho viděla. Prostě se mě nedotkl, tentokrát ne. Vždycky ve mně něco jeho tvorba zanechala, teď ani ťuk. Přesto je to kvalitní dílko, které určitě stojí za shlédnutí; mně jednou. Slabší 4*. (18.02.2009)

Ani den po zhlédnutí dost dobře nedokážu vstřebat dichotomii člověk versus příroda, kterou Mijazaki vystavěl. Já jsem zkrátka z mého kulturního okruhu zvyklý, že klišé podobných příběhů stojí na premise, že konání jdoucí proti přírodě automaticky vyvolává stud, pokud člověk není vpravdě zlosyn, protože v důsledku jsme všichni součástí přírody. Zde to ale nahrazuje samozřejmost, s jakou princ Ashitaka přijímal těžce zpochybnitelnou snahu paní železného města zabít lesního boha a to převážně díky mnohokrát zdůrazňované a nezpochybňované (protože pro aktéry nezpochybnitelné) propasti mezi zájmy (a samou podstatou) člověka a přírody. Ashitaka se zmůže jen na prosby, ať aktéři zanechají svárů, jeho loajalita ale nakonec vždy směřuje k lidské rase, nehledě na to, díky komu přežil různé útrapy a díky komu naopak trpěl. Fascinující a diametrálně odlišné od toho, jak funguje můj mozek. Inu, středověk. Mimochodem Kiddo má pravdu, český dabing materiál hrozně bagatelizuje a svádí mysl diváka nebýt pozorný k obsahu slov. Stejně tak se ztotožňuji s nutným upozorněním fmashe na fakt, že postavy z celého spektra (tedy ať už v našich očích kladných či záporných), v sobě nesou kousek "dobra" i "zla". Pán lesá přináší život i smrt, stejně tak ostatní. (17.03.2014)

Pro mě nejslabší epos z Hayaovy velkolepé filmografie, přesto s pocitem komplexního díla. Jakmile se po nezvykle nevýrazném rozjezdu poprvé objeví San, příběh chytne a až na malé výjimky nepustí až do působivého a animačně úchvatného závěru. Těmi výjimkami jsou epizody odehrávající se v Železném městě, které se snaží vměstnat do Mononoke trochu toporný humor, který tentokrát působí jako pěst na oko. Vše ostatní je ale pohádka v tom nejkladnějším slova smyslu. Kdykoli jsou v jednom záběru San a Ashitaka, ale hlavně, když Miyazaki rozdává nápady své bohaté pokladnice zvané fantazie. Vlci, lesní tvorečci nebo sám velký Duch lesa ve mně vyvolávali pocit, jako bych se díval na zfilmovanou báseň. (22.06.2006)

Spirited Over! Mnohem ucelenější, přímější, temnější, naléhavější a dospělejší než kupříkladu Cesta do fantazie, která vedle Mononoke vypadá jako nevinná dětská hra, byť stále ohromně okouzlující a imaginativně osvobozená (v jistém ohledu i saturovaněji). Doznávám, že ani v tom nejrůž... nejzelenějším snu jsem si nepředstavoval, že mne Mononoke zasáhne tak hluboce. Přemýšlím, kdy naposled jsem se střetl s nějakým uměleckým dílem, které by v sobě neslo tolik nevšední krásy, čarovného mystična a lásky k řemeslu. Je to nádherný (omšelé, ale dokonale příhodné slůvko), epický a nadčasový příběh tematizující odvěký princip duality (dobra a zla, smrti a života, atd.), nikoli však z přísně rozlišujícího pohledu Západu, ale z bytostně japonského, ovlivněného dlouhou tradicí šintoistického, zenového a buddhistického náboženství (demarkační linii jejích vyplňujících protipólů zamlžuje Miyazaki položením vratké a záměrně nachylované převahy). Je to příběh, který žije vlastním nespoutaným, bujícím životem, příběh, který při své anabázi stihne připomenout protiválečný subtext Kurosawových pozdních děl (dobývání Železného města dokonce snese srovnání s obdobnou scénou z Ranu), překvapit chytráckým rozkolem matriarchátu (Eboši) s patriarchátem (Asano) a vyrazit dech upřímným a nezastíraným ekologickým apelem, který nemůže nechat chladným žádného milovníka přírody, ba naopak doufám, že osloví i osoby, které neznají než ocel, beton a dusivý smog. Hayao Miyazaki, ta kráčející legenda, je zkrátka nejen etalonem japonské školy anime či chcete-li animovaného filmu obecně, ale i záštitou všech snílků, fantastů a zarytých rousseauovců. Precizně naanimované a krásou vyplněné. P.S. Nalezl by se tu ještě někdo, kdo se stejně jako já domnívá, že ztvárnění Ducha Lesa je se vší pravděpodobností inspirováno paleolitickou jeskynní malbou "Čaroděje" z Trois Freres? (02.02.2009)