S Rozárkou

Natočený je tento téměř neznámý snímek krásně, některé záběry jsou na televizní film opravdu unikátní. Celé je to ale tak těžce přepoetizované, až za tím zcela zaniká všechno ostatní a film se tak mění pouze v jakýsi automat, střídající veselé a smutné obrázky s veselou a smutnou hudbou tak pravidelně, až je to časem únavné. Velmi příjemné na pohled a poslech, ovšem nic víc. (07.11.2014)

Nádherné poetické zpracování tklivého tématu, které místo psychologické sondy do vztahu samotářského muže ke své mentálně nevyspělé sestře nabízí působivé poetické obrazy plné nespoutanosti, touhy po lidské pospolitosti a s nádechem čehosi podstatného, co člověk v moderní společnosti již ztratil. Jen díky dětsky citlivé a vnímavé Rozárce (Balzerová jak ji neznáme) to může její bratr ještě na pár okamžiků spatřit, než ho přemůže únava ze silného pouta, které si k němu dívka vytvoří. V posledním záběru je opět plně připoután ke světu bez tajemství a prožitku. Horňák navazuje na nejlepší tradici českého a slovenského lyrismu a vytváří působivý svazek člověka s přírodou, jenž každou chvíli odlehčuje nápady hodnými Jakubiska či uvolněnosti Sladkých her minulého léta. Překvapivě netelevizní kamera a nadpozemská hudba Luboše Fišera, jenž pozvedá film na další úroveň jsou příslibem hlubokého zážitku. Ten ovšem trochu ruší mírná snaha o samoúčelnost a formální výstřelky, jež nemají nic společného s bezprostředním účinkem nenarušovaných scén. (23.12.2010)

Filmová báseň. Fascinujúce spárenie možností formálnych filmových prostriedkov v rámci televízie s lyrickými prvkami danými Šikulovou predlohou. Lyrizácia filmového jazyka v tradícii a duchu zlatého československého obdobia "šesťdesiatok" je v plnej stopáži použitá aj tu, v televíznom mikroklenote datujúcom svoj vznik do roku 1970. Scenáristický, režijný, herecký, hudobný... orgazmus. Televízna mágia. 85% (16.06.2011)

Skvělý snímek prosycený lyrismem a úniky do surrealistických krajin – podbarvený jako vždy nesmírně fascinující hudbou Luboše Fišera. – Jenomže i přesto: realitu nelze vypoklonkovat nastálo... Ona doléhá... A nakonec uondá bratra natolik, že svou duševně postiženou sestru Rozárku dá do ústavu pro choromyslné. Ale vnitřně mu je patrně hůř než ve chvílích, které ho nakonec přiměly k tomu, učinit tohle osudové rozhodnutí... (12.05.2010)

Touha po každodenní obyčejnosti a konfrontace světa bez hranic se světem reálným. Nádherné záběry a dokonalý hudební doprovod autora, který nikdy nezklame. Eliščin herecký výkon je bezchybný a celkově má film výbornou atmosféru. K absolutní dokonalosti mi chyběl detailnější pohled do Rozárčina nitra, jenž by mi dopomohl k pochopení celého lehce ukvapeného závěru. Mé natěšení zřejmě převládlo nad celkovým pojetím, osobně jsem čekal mnohem silnější drámo. Nicméně film je jeden z velmi příjemných, méně známých skvostů, který zve k dalším počinům režiséra Horňáka. (07.04.2014)