Babel

Nejsem první a určitě ani poslední, kdo uvidí ve vzdálenosti japonského příběhu jakousi čtvrtou stranu trojúhelníku. Je dál, o co si je vše ostatní blíž: chlapci, kteří nechtěně způsobí zranění turistky v jedoucím autobuse, milující chůva, která nezvládne situaci - ty příběhy jsou úzce provázané, intenzivní a bolestné. Japonský, i když souvislost s Marokem je zde nastrčená v podobě osudné zbraně, si žije vlastním životem a přes svou neotřelost, mi rušil prožitek z dění kolem "Pittovy" rodiny a to je škoda, protože sám by vydal na film. A když jsme u Pitta, ten chlap dávno není ve filmech pro okrasu, tady doslova překvapil, jak sešel a jak je to dojemné. Stejně jako film o zoufalství, které se nevyhýbá lidem ani místům, film křehký a silný in 1. (12.02.2007)

4 jazyky, 3 země, 2 světy, 1 velké humanistické poselství a příliš mnoho náhod, které fungují jako stopy scénaristy a ne jako neviditelná, ale pádná ruka osudu. AGI sestavil mozaiku o překonávání hranic, předsudků a (nejen jazykových) bariér oscarových parametrů. ALE...Právě ta akurátní oscarová architektura-velká témata, malé příběhy, globálně srozumitelné hodnoty- na vizuálně, hudebně i střihově dokonalém prostoru je bludným kořenem na cestě do hlubin divákovy duše. Babel (=zmatení) chtěl zřejmě evokovat biblický příběh z Genesis pro dobu mrakodrapů ve stylu „Lidé budují věže až do nebe, ale mosty k sobě postavit neumí.“ Ten film to řekl. Ale s výjimkou japonské hluchoněmé dívky s podivnou nenaléhavostí a místy klopýtal po uhlazeném povrchu. Podmanivě syrová japonská část(90%), přespříliš modelová marocká část (70%) s omšelým Bradem a bělostnou Cate, kterým scénář mnoho nedovolí, rozkolísaná mexická část. (60%) Název města Babylon znamená v původní jazykové verzi brána Boží. Alejandro ji jemně pootevřel, ale nevkročil dovnitř. (28.04.2007)

Scénář: Guillermo Arriaga .. Bezmoc tj. společný jmenovatel mozaiky zvané Babel. Zoufalost se mísí se smutným nepochopením ve světě, který rozdělují jazyky až v poslední řadě. Ińárritu a jeho dvorní scénárista Arriaga vytvořili opět silný komorní příběh, jehož podstata leží potřetí (a naposledy) v sestavení různých částí k sobě. Vedle toho vyniká osvědčená režie a hudební doprovod - Gustavo Santaolalla brnká jako o život a právě v těchto úsecích ožívají nejsilnější pasáže snímku. Nejzajímavější příběh pro mne byla bezesporu Japonská příměs, pro zbytek příběhu, který je protkán spíše současnými globálními problémy prakticky nepodstatná, avšak pevně stojící sama o sobě, s velkou dávkou naléhavosti a intimní deprese. Zvláště metropolitní trip na extasy a následná funky house party z pohledu hluchoněmé dívky byl opravdu jedinečný zážitek !! Nebýt slabší a táhlejší první hodiny, šel bych na maximum. 90%. (25.01.2007)

Nedopečené. AGI se potřetí pouští na důvěrně osahanou půdu, přičem k úspěchu pomáhá - podobně jako Greengrassovi v případě paradodokumentárních rekonstrukcí - skutečnost, že tento styl filmu ovládá naprosto dokonale. Jenže z Babelu mnohem víc čouhá vykonstruovanost, s jakou jsou splétány čtyři linie na třech místech, a tak trochu samoúčelné uzlování při zesíleném předkládání humanistických hodnot. Z drastického sledování plačících lidí v mezních situacích se tentokrát trochu vytratil emocionální náboj, spíš jsem měl pocit, že sleduji tři zcela nesouvisející povídky, které si sice nesou jakous takous působivost, ale leckdy jim chybí pointa (Mexiko), anebo je brzdí dlouhé přešlapování na místě (Brad & Cate). Díky bohu že AGI je pořád audiovizuální mág - všechny montážní sekvence nastřižené čistě na hudbu jsou neuvěřitelně podmanivé a vytahují lehký kalkul na 70%. Mimochodem téma jazyk a globální věk zůstalo dle mého prakticky nedotčeno. Chyba! (20.02.2007)

Iñárritu mne fascinuje tím, jak lehce dokáže prostřednictvím intenzivní formální stránky budit emoce. Fascinuje mne i tím, jak dokáže vzbudit maximální zájem o naprosto cizí lidi, o kterých vlastně nic nevíme. Je zatraceně chytrý vypravěč. Ví, že mnohem klíčovější jsou situace, které jsou nám možná vzdálené tím, že jsme nezažili byť nic jim bližšího, ale jsou o strachu, který moc dobře známe – o jedné osudové chybě, o ztrátě milovaných. Babel je jiný než 21 gramů. Mozaika je tu mnohem srozumitelnější běžnému konzumentovi, žádné významnější hrátky s časem a přec jí nechybí potřebná rafinovanost. Výkony jsou excelentní, ať už mluvíme o neznámých tvářích a nebo o vrásčitých uplakaných očích Brada Pitta. Iñárritu natočil další kousek „s duší“, něco takového se dvakrát po sobě podaří málokomu. 4 a 1/2* (20.05.2007)