Starý dům uprostřed Madridu

tak to, co mi tady pan Saura nabídl, jsem ještě nikdy neviděla... příběh, který je natolik smutný a díky kterému bych se normálně utápěla v slzách.. se tady nekonal.. nevyvolal ve mě smutek, ani lítost, ani beznaděj.. ale horoucí šok.. šok, který zastavil mé dýchání.. a já se ptám: "Je toto možné??" nedokáži vysvětlit co cítím.. nedokáži pospat, co jsem viděla.. dokáži jen chápat :) SPOILER: scéna, kdy máma Any trpí bolestí a ano se jen dívá.. dívá.. nebrečí, nesnaží se zeptat, nesnaží se o nic.. na mě byla silně šokující.. a lehce ji z hlavy nevypustím (12.07.2009)

Osobně si cením Starého domu uprostřed Madridu z toho důvodu, že i takový negativista, jakým Carlos Saura nepochybně byl, dokázal na poměrně depresivní téma naroubovat hodně poetických momentů. V dětském světě Any se toho tvrdého totiž děje hodně -smrt milované maminky, otcovy sexuální úlety či přísná výchova tety. Není proto překvapivé, že Ana se s situací začne vyrovnávat poměrně svérázně. To, co by ale jinak vyznělo, jako hodně hororová brutalita, podává Saura ve velmi příjemné náladě, a i když se několikrát zastaví krev v žilách, celkově vyznívá Starý dům paradoxně kladně. Tomu pomáhá skvělá Ana Torrent, zajímavá Geraldine Chaplin (scéna na smrtelné postely je proklatě silná) a jasně - hudba Hoy en mi ventana brilla el sol y el corazón, Se pone triste contemplando la ciudad, Porque te vas.... (29.07.2010)

Nesmírně zvláštní film a také smutný, takový už jsem dlouho neviděl. Pohled do jedné španělské rodiny z pohledu dítěte a později již dospělé ženy. Zajímavá hudba a některé opravdu emotivně vypjaté scény, které určitě hned tak nezapomenu. Bezelstný dětský svět, v porovnání s tím opravdovým, dospělým. A pak, že je dětství to nejhezčí období života. V téhle rodině ale určitě ne. (18.11.2014)

Drsně poetický film, mistrně zachycující neveselé události pohledem tří malých sester (v čele s roztomilou Anou Torrentovou, která se mimo jiné o 20 let později objevila v hlavní roli Amenábarovy Diplomové práce). A o jaké neveselé události jde? Stačí snad říci, že v průběhu snímku zemře sestrám matka, otec - a k dovršení všeho i morče Rony. K dalším úmrtím se schyluje, avšak ukáže se (pozor, spoiler!), že v krabičce s nápisem jedlá soda, kterou hlavní hrdinka objeví, je - jedlá soda. (Pro natvrdlé: Měl tam být jed.) - Abych to neprotahoval: Velmi krásný film! (14.04.2006)

Překrásný film. Můj třetí Saura, třetí pětihvězdičkový, opět s krásnou Geraldinou, kterou však tentokrát zastiňuje neuvěřitelná desetiletá představitelka hlavní postavy. Geraldina má (resp. měla) podobné manželské problémy jako v obou starších filmech. Manžel je typově jiný, ale problém vztahu s ním je formálně týž, liší se jen obsah. Toto manželství je ale tentokrát jen na pozadí, pozornost se po letech přesouvá na novou generaci - děti z něj vzešlé. Nelze se nevyjádřit k "symboličnosti" tohoto filmu. Nuže, ačkoli u sebe vnímám přehnaný sklon vykládat různé filmy metaforicky nebo jim podsouvat jinotaje týkající se stávající spoečnosti či politické situace dané země, u obou dosud sledovaných španělských tvůrců (Saura a Buňuel) jsem v tomto ohledu na rozpacích: všude v komentářích čtu něco o frankistiském španělsku a nemám nejmenší chuť tento zorný úhel brát v potaz. V Cría cuervos se vzhledem k postavě otce toto vidění samozřejmě nabízí, ale až příliš snadno nabízí. Saura nepochybně promlouvá dovnitř soudobé španělské společnosti, nicméně detailní metaforické identifikace jednotlivých postav, jak je můžeme číst v některých komentářích, vyznívají přes svou koherentnost ve výsledku směšně. Nejde o to, že bych tuto metaforiku chtěl popírat, ale že toto čtení je vlastně velmi ploché a ochuzující. Co v tomto filmu opravdu vidíme? Matku očimma dítěte. Matku jako milovanou a milující, půvabnou adorovanou bytost. Matku, která byla a není. Matku přijímající i odmítající (neustálé "běž už spát"), trpící a nenahraditelnou. Ale smrt je matkou nás všech. A dítě, které sledujeme, se domnívá mít smrt v rukou (že tomu tak ve skutečnosti není, je dosti razantně ozřejmeno už tím, jak přišla k oné piksličce). Co tedy ještě vidíme? Dítě uvědomující si a nesoucí své dětství. Dítě soudící otce i náhražku matky - jen z tohoto úhlu jsem ochoten dívat se na tento film jako na společensko-politické podobenství. Přínosnější mi ale připadá vést ho v jedné škatulce s Bergmanovým Fanny a Alexandr. Asi jediný adekvátní komentář: Ducharme. (04.05.2015)