Královna Margot

Jeden z najlepších historických filmov vôbec. Romantická Dumasova predloha je tu nekompromisne pretavená v drsný, krvavý obraz dobových (ne)mravov. Kostýmy a make-up dosť zásadne mimo historického reálu, ale práve vďaka ignorácii dobovej opulencie pred nami silnejšie vyvstáva verná atmosféra 16. storočia - ide tu totiž o ľudí (vynikajúco zahraných) a ich temné pudy a vášne. Takto sa totiž v tom čase skutočne robila politika a riešili náboženské konflikty a človeku sa z toho ježia všetky vlasy na hlave. Skvost francúzskej kinematografie. (27.07.2007)

Vynucený sňatek Markéty, dcery francouzského krále a Jindřicha, krále Navarrského měl ukončit náboženské rozbroje a nastolit mír.. Následovala však hrůzná Bartolomějská noc.. Královské intriky smrtící.. Drsná a krvavá záležitost, až mi mráz po zádech běhal.. Herecký ansámbl výborný, tady není o čem.. Velkolepá výprava a krásná hudba.. (07.10.2020)

Odvolávat se na Dumase, to snad ne...Kdyby tohle zpracování viděl, brečel by i mrtvej. Dějově zmatený, půl hodiny trvá, než zjistíte kdo je kdo a s kým. Francouzi jako tradičně skoro vůbec nemluví, ale vyřvávaj patetický hesla. Všichni, až na výjimky, se chovají jako magoři a bez příčiny začnou vyvádět jak pominutý. Scény na sebe nenavazujou, takže orientovat se v tom jde ztěží. Ale abych jen nehaněl - masakr na svatýho Bartoloměje je natočenej skvěle, Greggory jako Anjou se mi líbil moc a Isabelle je krásná. Ještě slovo k překladu: vážně musel král Karel říkat Jindřichovi Navarskýmu JINDRO? (31.01.2007)

„Čí meč krví zbrocený? Boží či jen svěcený?“ Královnu Margot musí Bůh milovat! Její krvavý příběh je totiž o něm. O braní jeho jména nadarmo a masovém vraždění ve jménu víry. I já jsem se do Margot zamiloval. Do sestry krále a dvou bratrů, slinících při pohledu na trůn. Tajemná kráska, svými bratry vycvičená k sebezničující ženskosti. „Ukradli ti všechny peníze? Tak mě budeš mít zadarmo.“ Skláněl jsem se i před jako kámen tvrdou Kateřinou Medicejskou a její horoucí mateřskou láskou, jdoucí přes mrtvoly. Tak chladnou a pragmatickou: „Chtějí po mě tvou hlavu, mám ji dát?“ Nájemný vrah Maurevel: „Prodejte ji draho. Nebo mě použijte.“ Oslovily mě i spousty vedlejších postav, které se příběhem jen mihly, ale jako by do něj vstoupily přímo z ulic Paříže, onoho dusného srpnového večera roku 1572. Podobně jako Marketa Lazarová, ani Královna Margot pro mne není jen film. Spíš svědectví doby, nějakým božským zázrakem zachycené na celuloidový pásek v oněch dávných časech. Tenkrát před staletími, kdy se vražděním ve jménu víry rodila naše přítomnost. (05.06.2013)

Zhruba ve chvíli, kdy pan bratr donutí říct Margot v katedrále "ano", mě v kině za krkem pošimral mráz, kterého jsem se do konce projekce nezbavil. Výborní herci v dobře napsaném příběhu (Dumasovu předlohu jsem četl a film je návodem, jak moderně a aktuálně přistupovat ke klasice), neuvěřitelně sugestivní Bregovicova hudba (funguje i na samostatný poslech) a Roussellotova kamera, no a skutečně naturalisticky podané výjevy z batolomějské noci, inspirované románem Roberta Merleho Mé dobré město Paříž (během nichž, pokud si vzpomínám, slabší jedinci opustili sál). Tleskám a říkám: Bravo! (05.03.2007)