Dveře dokořán

Hezký příběh s hezkými lidmi, řešení složitých životních situací jsou tu však zabalená do pohádkových pláštíků. Podvědomě cítíte, že problémy všech zúčastněných jsou vážné a zaryté hluboko pod povrch, a přesto nám tvůrci naservírovali něco jako happyend, čímž vlastně sami shodili závažnost situace na všech frontách. Nic z toho mi ovšem nemůže vzít ten zvláštní a hezký pocit někde kolem srdíčka, který jsem po celou dobu měla. Tolik touhy, bolesti, vášně a lásky pohromadě.. Nádhera. (17.04.2008)

Po druhé projekci jdu do plných, film mě oslovil nejen silným, komorním příběhem, ale i skvělým herectvím. Prvně jsem asi čekala něco trochu jiného, včera si to sedlo přesně. Zřejmě určen spíše divákům s určitou životní zkušeností, kteří už dobře vědí, že nic není černobílé. Ode mne za 5*, přesvědčili mě, žila jsem to s nimi. Robin Wight snad nikd nebyla lepší. Julie z Francie, kdo by ji nemiloval? (26.07.2022)

Myslím, že málokterý muž by dokázal odolat půvabu Juliette Binoche, takže její obavy ze spodního prádla byly fakt zbytečný, protože i kdyby si na sebe oblíkla zástěru, nebo tepláky, tak bude pořád rajcovní. Nikdo nikdy předem nev,í koho mu osud připlete do cesty a z jakého důvodu ,ale všechno co se stane, i to kolikrát těžko pochopitelný, má nějaký svůj smysl. Citlivě natočené drama k zamyšlení s vyjímečně štastným koncem pro všechny. "Nejradši bych všechny Tvý smíchy pochytal do krabice a nikomu bych nepůjčil klíč." (15.11.2012)

Britský film, kterému, ač vypráví o mezilidských vztazích, chybí to nejdůležitější. Emoce. Postavy většinou jednají chladně, jen velmi zřídka jimi zalomcují emoce. Navíc i zasazení do londýnské čtvrti King's Cross, čtvrti, kde se potkává moderní architektura s miniaturními bytečky imigrantů, je studené. Navzdory precizním hereckým výkonům a roztomilému slovanskému přízvuku Julie Binoche jsem nebyla spokojena. Dveře byly jen pootevřené. (24.03.2008)

Až chorobnou závislost na tématu lásky a jejích různých podobách bychom mohli nalézt v dílech Anthona Minghelly. Vždy okořeněné nějakou zvláštností (druhá polovička je mrtvá a vrací se jako duch, druhá polovička musí do války, druhá polovička trpí popáleninami a duševními problémy z války) a zároveň zůstává pevně na zemi a vykresluje prostředí a dobu do detailů potřebných v příběhu. Se stejným přístupem se vrhnul i na Dveře dokořán, mám ale pocit, že film nebral tak vážně, nebo že byl omámen pohodlností Anglie. Každopádně Dveře dokořán postrádají jeho typickou syrovou naléhavost a přítomnost. Navíc ani oscilace mezi jeho oblíbenou romancí a ne tak typickou sociální sondou není ku prospěchu věci. Do příběhu navíc zatahuje i další motivy, např. dětí bez otce – v případě Mira je mrtvý, v případě Bey je duchem nepřítomen. Všechny se prolínají a zároveň separují a všechny stejným dílem stojí za nezdarem. Otázkou, kterou si totiž budete klást, je, co a zda-li chtěl autor říci a na co chtěl upozornit. Romance mezi Willem a Liv a do ní vstoupivší imigrantky Amiry je provedena s citem a hlavně scénáristicky jsou zvraty, jednání a uvažování jednotlivých postav vyvedeny dokonale, za což přísluší scénáristické polovině Minghelly velká pochvala. Avšak dost zvláštním způsobem byl vytvořen závěr, jež končí (pro diváka nejbolestnějším) happyendem, jaký by ho v tu chvíli mohl napadnout. Minghella si necelé dvě hodiny buduje příběh, aby si uvědomil, že divák se pomalu začíná nudit, a tak mu rychle naservíruje nejkompromisnější konec. S tímto problémem je spjat i sociální příběh Amiry a jejího syna Miry, který je místními podvratnými živly nucen páchat trestné činy. Minghella s ním až příliš sympatizuje, neboť ani náznakem nepředstavuje „zlou postavu“, a my se vlastně ani k podstatě tamních problémů nedostaneme, takže je zvolené prostředí zhola zbytečně nevyužito. Minghellovy úmysly se míjejí s výsledkem. (02.11.2007)