Proudy lásku odnesou

Druhý - a na dvacet let poslední - recitálový stupeň nedovršené kariéry velké české zpěvačky ze středních Čech je cenný tehdy ještě zdaleka ne samozřejmým užitým barevným filmovým materiálem. Jan Němec věnoval medailonu beze sporu veškerý svůj režisérský i scénaristický um a určitě odvedl výkon, který snese srovnání s jeho špičkovými hranými filmy. Vedle barevného čarování (Kubišová na opravdu barvitém zahradním pozadí ve fascinujícím rozpuku svého probouzejícího se zralého ženství) upoutají symbolická leporela v klipu písně RING-O-DING (také, pokud vím, ZVONKOVÍ LIDÉ); vystřídají se na nich duchovní a veřejní protagonisté konce šedesátých let v širokém záběru od Roberta Kennedyho přes Martina Luthera Kinga až po Castrova druha Ernesta Che Guevaru; neméně působivá je i antimilitaristická MAMA. Recital PROUDY LÁSKU ODNESOU se tak v Němcově pojetí proměnil ve svého druhu hraný osobitý autorský film a v jednu z nejsvébytnějších a nejhlubších výpovědí o roce, ale i obsahovém smyslu Pražského jara. Naznačený příslib zůstal - bohužel - zlovůlí StB SNB jako nositelky normalizace nenaplněn. Ke škodě nejen Kubišové, ale celé české kultury. Hledáme-li někde pojmenovatelné nevratné škody komunistického režimu, v tomto případě jsme jistě konfrontováni s jednou z těch nejcitelnějších. (09.07.2008)

K problému z předchozího recitálu, tedy k onomu neotvírání úst, se tady přidal další - bezradné "čarování" rukama, které působí hrozně nacvičeně a strojeně. To Marta Kubišová přece dělat nemusela, její největší síla vždycky byla, je a bude ve dvou věcech - v hlasu a v tom dokonale hlubokém pohledu. Kdyby jen zpívala a dívala se přitom do kamery tak jako v Hey, Jude, neměl bych snad žádnou výhradu. Za vrchol tohoto medailonu považuji nápaditý klip Ring-O-Ding. (29.07.2014)

Celý recitál znám už spoustu let a pořád se nejlepšího díla Jana Němce nemůžu nabažit (omlouvám se Démantům noci). Vlastně je to jediný pořad z dílny Československé televize, který je vyznáním americkému hnutí hippies na konci šedesátých let. Navíc Marta Kubišová byla úplně první zpěvačka, které se dostalo té pocty být zaznamenaná na barevný materiál. Nu a daný pořad skoro vůbec nestárne. (26.09.2015)

Ale jistě, s obrazem se čaruje, je to barevné, poučené na cizích vzorech, trochu hipícky protiválečné, ale je to až moc opulentní, trochu až moc přeplácané, občas to nedrží úplně dohromady s hudbou. Skromnější a jen černobílý Náhrdelník melancholie je mnohem soudržnější a působivější. Čtyři hvězdy, ale jen tak tak. (23.08.2015)

Tieto klipy - respektíve skôr ich úryvky zaujali v iných dokumentoch. Tie opisovali obdobie okolo rokov 1968-9 a ako farebné perly sa medzi nimi sem-tam objavili kúsky z tohto medailónu - šnúry videoklipov Marty Kubišovej. Režíroval jej vtedajší manžel Jan Němec. Po rokoch som si pozrel komplet film. Myslím, že ktorákoľvek z nádherne farebne presýtených obrazových piesní znesie kvalitatívne porovnanie s dnešnou klipovou tvorbou. Ba, že ju dokonca prevyšuje. Pretože tieto piesne majú dušu. Obraz je nápaditý a výtvarne vydarený. Speváčka uhrančivá. Lásku aj partnerstvo Kubišky s Němcom síce prúdy emigrácie odniesli, ale film zostal. (24.08.2015)