Doodlebug

První film Christophera Nolana, který rozhodně neukazuje jeho génia, ale ukazuje to, jakým směrem se bude chtít Christopher Nolan vydat - směrem do lidské duše, ale směrem epickým a výpravným. Tohle je trikově přece jen povedené nato, že je to studentský film. Pointa se dá očekávat, ale zachycena je skvěle. (26.11.2015)

Artový kraťásek, který připomene snové kousky třeba i takového Felliniho, který ukáže, že hudba dělá polovinu filmu (a ani nemusí být od doblba oposlouchaného Zimmera), který ukáže, že originalita není Nolanovým nápadům cizí a kterýžto tak nějak metaforicky zobrazuje režisérovu tvorbu. Oblbuje totiž lidi a hraje si na bezchybně geniální. A lidi mu to žerou. I s navijákem. Ale i když je tam ta jedna naprosto nelogická pasáž, která celý filmeček cupuje na kousky, stejně musím Doodlebuga docenit... a ne, neodolám. Musím napsat, co za buga se ve tříminutovém spektáklíčku vyskytlo. Jedno slovo - TRENKY. (06.01.2014)

Na tak malom priestore rozohral Nolan velmi zaujimavu a napinavu hru, ktora mohla v 1997 napovedat co za Pana filmara sa zacina rodit. Podtitul Doodlebuga by mohol byt Nolan begins, pretoze vsetko to, co sme od neho videli neskor v roznych snimkoch je tu aspon naznacene medzi riadkami. Snaha o perfekcionizmus v kazdom zabere a zaroven snaha nesklznut do cliche... Jedina chybicka krasy kvoli ktorej ani nedavam plne hodnotenie je, ze koniec je v celku predvidatelny, hoci nemozem namietat ze vynikajuci. (05.09.2010)

První z Nolanových zacyklených filmů, připomínajících svou stavbou Escherovy obrazy nebo Droste efekt, je atmosférická kafkárna s černohumornou pointou, hrající si podobně jako Memento s diváckým očekáváním ohledně toho, kdo je padouch a kdo hrdina (resp. kdo představuje zdroj ohrožení a kdo je ohrožován). Odstranit hlavní zdroj strachu tou nejpřímočařejší metodou nemusí být vždy ten nejvhodnější způsob, jak se "překonat". (10.04.2007)

Keby to niekto natočil dnes, už by mi to originálne nepripadalo, ale na rok 1997 to je ešte ako tak fajn. Najprv som myslel, že je to o paranoikovi, ktorý sa snaží zničiť svoj tieň, potom ma prekvapilo, čo sa z toho vykľulo. Je to ako obraz zrkadla v zrkadle. Už tu bolo vidieť, čím sa asi bude vyvíjať jeho kariéra, skúmanie reality, ilúzií, snov, dobrých a temných stránok mysle. Nolan svojím spôsobom dáva pohľad do mysle rôznych indivíduí, ktorí môžu byť pre bežných ľudí nepochopiteľní a ich bláznovstvo si nevedia vysvetliť. Ja u Nolana bojujem, lebo mám pocit, že počas svojej kariéry je z časti neoriginálny, len využíva pár vychytávok, ktorých sa iní nechopili tak, ako ich vie on spracovať. Toto bolo originálne, ale vystihlo to len ten môj aspekt strachu, ďalej číhania, teda možno aj iných ľudí, ale nič viac a to mi u Nolana často chýba. Príde mi, že nevyužíva svoj potenciál a aj keď jeho veci vyznievajú originálne, nanešťastie skôr skĺzavajú k plytkému hlavnému prúdu. (13.11.2012)