Producenti

WTF? Co na to říct? Chudák Mel Brooks? Vždyť si to zpotvořil sám a dokonce se na samém konci i objevil... Místy zábavné drobnosti, z velké části nesnesitelné. A teď si běžte koupit Mein Kampf... Vřele doporučuji původní verzi, která je vtipnější, lépe obsazená (Lane se se Zeno Mostelem nemůže srovnávat), o dost kratší a hlavně to není muzikál. (11.10.2009)

Mám v sobě naprosto vytříbenou úchylnost pro šílené snímky a i když se tento kousek, o vytvoření spolehlivého broadwayského účetního propadáku, nevyhnul hromadě trapností, tak Ferrellův wunderbar esesák s hajlujícími holuby ho v mých očích zvedá do výšin nadprůměru. Takže společně s producenty při pohledu na začínající (herečku, sekretářku, uklízečku) Ullu vykřikuji "Bůh žehnej Švédsku!" a repríze se rozhodně vyhýbat nebudu. (13.06.2012)

Hned v prvních sekundách příběhu se divák ocitá na Broadwayi, mezi svítícími neony, v úvodním oslnivém hudebním čísle. Muzikál producenta Maxe Bialystoka (jméno jako parafráze na mocnou kliku evropských uměleckých imigantů) Funny boy (adaptace Hamleta!) se stává totálním propadákem a starý lišák se musí poohlédnout po něčem novém Elementární příběh shánění peněz a představitelů pro nový (nejhorší) muzikál se stává lehce plynoucí fraškou tu a tam proloženou hudebními čísly. Producenti jsou životním projektem Mela Brookse – kromě filmu z roku 1968 existuje i broadwayský muzikál z roku 2001. Brooks napsal scénář filmu, hudbu i texty zpívaných čísel a celý film také, jak jinak, produkoval. Rukopis zkušeného autora filmových parodií je na Producentech velmi znát. Herci celou dobu dokonale přehrávají (všechny postavy filmu jsou pouhé karikatury, načrtnuté podle několika základních vlastností), občas se objeví nějaká ta citace (muž na střeše – Ghost dog, scéna u soudu – Tanec v temnotách, Kafkova proměna jako scénář k muzikálu), film je naprosto nekorektní k často tabuizovaným tématům (nacismus, homosexualita, staří lidé), některé scény jsou absolutně nekoherentní k veskrze pozitivní, usměvavé a „dokonalé“ hollywoodské muzikálové tradici. Neonacistický muzikál Jaro pro Hitlera s ultrazženštilým homosexuálem v hlavní roli je ostatně příkladným pro všechy zmíněné kategorie. Hudební čísla jsou do detailu propracovaná, choreograficky originální (bíle natřená kancelář, účtárna, pochod babiček), s velmi dobrými texty (časté opakovaní elementárních struktur, slovní hříčky). Celý film se vnímat jako sarkastický pohled na chod showbyznysu i jako parodii typických prvků daného žánru. Především je to ale „rozesmívající“ dílo, jehož ztřeštěným fyzikálním zákonům se krásně podléhá. (27.03.2006)

S původními Producenty Mela Brookse se to samozřejmě nedá vůbec srovnat už jen proto, že byli první a tohle je remake. Ale přesto je to celkem zábava a to i kvůli hereckým výkonům hlavních hrdinů. Je to vlastně spíš opereta, a to se všemi nešvary, který se snažil vymýtit už Oldřich Nový. Za ty nešvary považuju přílišnou barvitost a křiklavost, snahu o co nejvíc podbízivé pozlátko na plytkém příběhu, plno postav, líbivou hudbu, která neposunuje děj filmu kupředu, ale jen do nekonečna opakuje předchozí děj. Přesto to má něco do sebe, dobré a mnohdy i vtipné dialogy, herci, ta přeplácanost... Neříkám, že bych se na tento žánr dokázal dívat každý den, ale jednou za čas to bodne. Ale pravda je, že je to hodně dlouhý, a to aspoň o půl hodiny. Prostříhat to, hned by to na žebříčku postoupilo. (13.02.2006)

Budu asi kacíř, ale mě se tento remake líbil víc. Možná je to dáno jeho rozvernou muzikalnosti a teatralnosti. Dvojice Leo Bloom (Mathew Broderick) a Max Bialystock (Nathan Lane) je dostatečně dobrá na to, aby bavila. Možná je preference remaku před originálem dáno tím, že jsem verzi z roku 2005 viděl před verzi z roku 1967. A pak bonusem je Uma Thurman a Will Ferrel. (21.01.2018)