Skafandr a motýl

Neskutečně silný příběh, jehož filmové zpracování na mě nijak zvlášť nezapůsobilo. Efektní artové hrátky s kamerou a filtry bohužel nedokázaly zachytit nebo zprostředkovat ani zlomek Baubyho skutečných pocitů. Slyšel jsem ódy na úžasný herecký výkon Mathieua Amalrica, což příliš nechápu, neb spočíval v práci maskérů a nehybném ležení a poulení oka, takže ke hraní tu toho moc nebylo. Ale možná hlavní problém, který efektní podívanou v mých očích degraduje, je fakt, že znám skutečný příběh, a tím nemyslím jen knihu, a znám zákulisí vzniku filmu. Vím jak byli Baubyho přátelé z filmu rozladění a odmítli ho jako skutečný příběh. A to nejen pro překroucení rolí, které v jeho příběhu sehrály jednotlivé osoby. Zejména mám na mysli nechutnou glorifikaci manželky Sylvie jako obětavé, chápavé a citlivé ženy a totální dehonestaci Baubyho přítelkyně, novinářky Florence Ben Sadoun. Ve skutečnosti totiž bylo vše naopak. Zatímco manželka na něj kašlala, byla to Florence, kdo s Baubym (který mimochodem nikdy neřekl, že chce zemřít) trávil veškerý volný čas a byl s ním v době je smrti. (18.06.2015)

Třebaže se úvod zdá být manýrou kameramana bez dozoru, chytře zaplétá diváka do příběhu. Škoda jen, že s časem se Motýl ve Skafandru udusí a pozbude na svižnosti. To nastává v momentě, kdy se vytrácí identifikace s hlavní postavou. Příznačné je ovšem freudovsko-casanovské avizo divákovi. Co také jiného čekat od Francouzů než vyloženě guerillový útok na chlapa aneb co všechno se dá dělat se zdravým tělem. Čas kvapí a na smrtelné posteli by každý žil jinak a každou oslovil. Tyhle významy prostupuje rozkošná Francouzka Emmanuelle Seigner a neméně okouzlující Kanaďanka (žár ukrytý v chladu) Marie-Josée Croze. Radost popatřit. (29.02.2008)

Poctivý a deprimujúci snímok, ktorý vám na radosti nepridá, ale celkove podanie filmu si zaslúži obdiv. Mám rád filmy, v ktorých hlavný hrdina vo vnútorných monológoch hodnotí svoj život a v tomto prípade i jeho súčasnú, nezávidenia hodnú situáciu. V jednej z menších úloh možno vydieť Max von Sydowa, ktorý hraje otca hlavného hrdinu. V dojímavom telefonáte, ktoré sa nezaobíde bez sprostredkovateľky, synovi povie aj zaujímavú vetu, ktorá vystihuje ich situáciu. " Obidvaja sme uväznení. Ja som väzňom svojho bytu a ty svojho tela". Zdĺhavé dorozumievanie s postihnutým hlavných hrdinom pomocou abecedy, ktorý odpovedá iba klipnutím oka, je vo filme používané často, ale nie je to abeceda v podobe akej ju poznáme, ale začína pravdepodobne najpoužívanejšimi písmenami. M.Amalrica na vozíčku s pokriveným výrazom tváre a okuliarmi len veľmi ťažko spoznať, no našťastie sa spomienkami a flasbackmi často vraciame do doby pred tragickým dňom, takže jeho výrazných tmavých očí si užijete. Naposledy nimi gúľal opustený v púšťi s fľašou oleja, kde ho nechal James Bond....80% (25.12.2011)

Julian Schnabel, zatím mně neznámý zručný režisér a vypravěč, tu zrekonstruoval život člověka, který se stal vězněm svého vlastního těla když kompletně ochrnul od hlavy až k patě. Snímkem provází zajímavá kamera dokreslujicí a dokonale spolupracujicí, u které je krásně vidět pochopení kameramana dané látky. (23.12.2008)

Jsem dalek toho stěžovat si, ale tohle mě opravdu mrzí. Le Scaphandre et le papillon měla být hora, na kterou se leze velmi těžko. Hora plná emocí, jejíž náročný výstup, divákův výstup, měl být odměněn nádherným procitnutím, chválou a katarzí. Úvod tomu rozhodně napovídal (řadím se k těm, kteří prožívali každou Jeanovu bolest, neschopnost provést ten či ten úkon), ale jak už to tak bývá- méně je někdy více. Já byl trpělivý. Čekal jsem na závěr, který mi měl vytesat do mozku něco jako znamení toho vnitřního boje a schopnosti být Baubymu nápomocen. Bohužel, došly mi síly. Ale nebylo to tou emotivní vlnou, prostě jsem usnul... (12.08.2009)