Skafandr a motýl

Stylově neskutečně vymakaná citovka s Noirtierem 21.století v hlavní roli, jen těch Valentin ho obskakuje víc. Neviděla jsem film, v němž bych se od prvních vteřin tak silně ztotožňovala s hlavní postavou. Díky kameře jsme od úplně prvního záběru uzamčeni v Baubyho těle, prožíváme jeho hrůzu a bezmoc – ne nadarmo se o syndromu uzamčení tvrdí, že je ta nejvěrnější nápodoba pohřbení zaživa. „Skafandr a motýl“ má vlastní a promyšlený styl vyprávění a dějový oblouk, který bohužel tak úplně nefunguje. Jak Bauby objevuje, že se může ze své paralýzy vymanit pomocí svých představ a paměti, i kamera přestává simulovat jeho oko a začne se rozhlížet kolem. Pro film to ovšem znamená postupný návrat k tradičnějším postupům, v podstatě rezignaci na svůj unikátní styl a ono zpočátku silné ztotožnění s postavou znatelně klesá, až ze Skafandru v poslední půlhodině nezbyde nic než obyčejné drama se slušnou kamerou a solidně okopírovaným Tiersenem. Škoda, těch pět bych bývala dala děsně ráda. PS: první titulky po snad 10 letech, které jsem dobrovolně dokoukala do konce. (19.11.2009)

Jsem dalek toho stěžovat si, ale tohle mě opravdu mrzí. Le Scaphandre et le papillon měla být hora, na kterou se leze velmi těžko. Hora plná emocí, jejíž náročný výstup, divákův výstup, měl být odměněn nádherným procitnutím, chválou a katarzí. Úvod tomu rozhodně napovídal (řadím se k těm, kteří prožívali každou Jeanovu bolest, neschopnost provést ten či ten úkon), ale jak už to tak bývá- méně je někdy více. Já byl trpělivý. Čekal jsem na závěr, který mi měl vytesat do mozku něco jako znamení toho vnitřního boje a schopnosti být Baubymu nápomocen. Bohužel, došly mi síly. Ale nebylo to tou emotivní vlnou, prostě jsem usnul... (12.08.2009)

...ZKOUŠEJÍCÍ ŽÍT SE SYNDROMEM UVĚZNĚNÍ PO VÁŽNÉ MRTVICI. AMBICIÓZNÍ A CYNICKÝ, NEZNAJÍCÍ NEÚSPĚCH, SE SEZNAMUJE SE SVÝM NEŠTĚSTÍM. SLEDUJME JEHO POMALOU PŘEMĚNU SKRZ KOMENTUJÍCÍ HLAS, KTERÝ NÁM VYPRÁVÍ VNITŘNÍ MONOLOG PANA J.D.BAUBY....... /// Pohled na svět očima totálně paralyzovanýho člověka. ,,VÁŠ STAV JE VELMI, VELMI VZÁCNÝ!“ Člověk, který má (mít) naději.... má jen oko, představivost a paměť. Jejich pomocí může uniknout ze skafandru skutečnosti. ,,JÁ CHCI ZEMŘÍT!“ A pak se oko rozhodlo, že napíše knihu.... Jestli (aspoň trochu) budete chtít, dokážete se vžít do ,,kůže“ Jean Do. Možná vám budou blízký jeho pocity, nebo štvát všichni co ,,MĚ“ čumí z blízka do oka, možná se vám budou líbit terapeutky. Mě si příběh získal až postupem času, když už tý nemocnice bylo moc, všechny ty flashbacky, představy....není to zrovna moc akční, ani napínavý, vtipný.... je to skutečnost a já obdivuju, že to Jean Do nezabalil i když mu osud nepřál. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Knihu ,,Le Scaphandre et le Papillon“ od Jean-Dominique Bauby číst nebudu. 2.) Chystám si nechat zašít voko. 3.) Baví mě příběhy podle skutečných událostí. 4.) Nestraší mě pojem ,,lidský zbytky“. 5.) Thx za titule ,,roky101“ a ,,esoon“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (10.08.2011)

Při vší úctě k námětu, skutečnému příběhu, který sloužil jako předloha, i k autorům, tenhle film mě nevzal. Hry se subjektivní kamerou jsou zajímavé chvíli, ale postupem doby jsou pořád stejné až do fádnosti a hlavně unavují. Jestli člověk odmítne bezmála dvě hodiny permanentně žasnout nad předváděným uměním a zachce se mu sledovat film, tak zjišťuje, že mu to tvůrci jednoduše neumožňují. (18.04.2009)

Julian Schnabel, zatím mně neznámý zručný režisér a vypravěč, tu zrekonstruoval život člověka, který se stal vězněm svého vlastního těla když kompletně ochrnul od hlavy až k patě. Snímkem provází zajímavá kamera dokreslujicí a dokonale spolupracujicí, u které je krásně vidět pochopení kameramana dané látky. (23.12.2008)