Černá Dahlia

Brian De Palma. Jméno , které se stalo pojmem. Jeho poslední filmy však se svou kvalitou řadí k slabému průměru a jako by autor ztrácel svou vlastní tvář. Black Dahlia je krimi z doby před druhou světovou válkou. Josh Hartnett hraje policistu, bývalého boxera, pro nějž tato minulost je cestou do oddělení vražd k jeho budoucímu příteli Aaronu Eckhartovi a jeho přítelkyni Scarlett Johansson. De Palma rozehrává obtížnou hru, při které je hlavní hrdina postaven před sérii vražd a vyšetřování minulosti pomocí filmových zkoušek a cizích svědectví. Postupem času se prokouše až k závěrečnému prozření, které pravděpodobně odhadnete pokud umíte do 5 počítat. Herci odvádějí své a i Hilary Swank, která není bůh ví jak přitažlivá vypadá v dobovém kostýmu opravdu hezky. Na Joshi Hartnettovi mi nic nevadilo, dokud jsem ho neslyšel mluvit v originále. Jeho hlas je neskutečná hrůza a jestli si někdo myslí, že bude tenhle věčný klučina hrát někdy drsné chlapy a postavy ala Bruce Willis, může si o tom leda nechat zdát. Černá dahlie je pomalý film, který je poctou žánru (pravděpodobně noir? poté tedy nechápu proč nejde o čistokrevný noir) a proto se z něj stává na pohled hezký film, ale obsahově nudné a obyčejné dílo jednoho bývalého mistra. (18.02.2007)

BLACK DAHLIA aneb hollywoodská gotika očima nejbaroknějšího z amerických režisérů! Svůj první dojem bych přirovnal k mnohem černější verzi L.A. PŘÍSNĚ TAJNÉ (od stejného autora předlohy) nebo retro verzi 8MM, a to s lehkými ozvuky De Palmových fetišistických morytátů (DRESSED TO KILL). Oproti prvním dvěma jmenovaným z DAHLIE méně čouhá tvůrčí záměr, je enigmatičtější – tj. bohatší a přitom méně nabubřelá než Schumacherův film, na druhou stranu postrádající údernost Hansonovy adaptace, která fungovala lépe jako – přímočará – kriminálka. DAHLII by místo téměř dvou hodin prospěla více „béčková“ metráž – i přes velmi zahuštěnou narativní „mapu“, která vedle dvou základních dějových linií zahrnuje houšť vedlejších motivů a figur (s neúprosným "body countem"). Filmu by zkrátka slušela sevřenost a plynulost noční můry, protože zejména dialogové předěly (herecky plochých) hlavních postav ho zbytečně rozřeďují. Vrchol filmu [scéna klíčové vraždy, další z De Palmových variací na mord z PSYCHA] nedosahuje intenzity režisérových nejsilnějších scén (srovnej vraždu z DRESSED TO KILL) a je navíc předčasný: explikativní katarze trochu doplácí na potíže filmu s vybudováním klíčových postav, jejich uvěřitelností. Což souvisí s vůbec nejslabším článkem filmu, hereckým obsazením, z něhož je patrný marketingový kompromis. Klíčová trojice herců (hrdina a jeho dvě ženy) postrádá výraz, charisma a zralost: jakoby si děcka hrála na film noir a učila se přitom kouřit cigarety tak, aby to vypadalo „cool“ [tady je ale otázka, kde končí nedostatek a začíná tvůrčí záběr: až směšná okázalost kouření se zdá být vědomým posílením jednoho z klíčových motivů filmu, kterým je návyková iluzornost Hollywoodu a umění obecně, jež se v podání těch méně šťastných stává příliš niternou, kontrole se vymykající šmírou]. Zejména Harnett dostává své pověsti fádního a mimořádně netvárného herce (podobně jeho prolog v SIN CITY). Ale k přednostem: (1) De Palmův styl, který je oproti jeho „nejextrémnějším“ filmům více uměřený, chytře selektivní v používání jeho typických výrazových prostředků (slow-motion, subjektivní kamera, ostré úhly, dlouhé záběry); (2) expresivnost filmu přesně evokující jeho klíčové pocity: morbidní delírium číhající na periferii „továrny na sny“, horor degradace ženského těla i duše, bídu dekonstrukce mužů-voyerů, fetišistickou podstatu umění a úzkost média černobílého filmu, na který De Palma velmi šťastně odkazuje; (3) zmíněná enigmatičnost čili „náchylnost“ filmu k analýzám či třeba freudovským výkladům [De Palmu ale psychoanalýza nezajímá, jeho filmařská senzitivita je čistě "povrchová", reflexní]. DAHLIA je prostě film bohatý, byť nedokonalý, a to rozhodně platí i po druhém shlédnutí. (18.08.2006)

Tak tohle mě dost překvapilo. De Palma natočil vynikající poctu filmům noir, která dokazuje že ještě nepatří do starého železa. Hartnett mi opět dokázal, že je talent, protože zde je opravdu výbornej a opravdu mi sem sednul. Aaron Eckhart taky hrál výborně, akorát ty holky tam neměly moc co hrát, škoda. Prostě vynikající film, kterého sráží jenom trochu pomalejší první polovina. (15.04.2007)

Skvelá dobová atmosféra. Poctivá noir detektívka, ktorá je však dosť komplikovaná a zložitejšie rozprávaná. Podobný problém ako pri CESTE DO PEKLA - na druhé pozretie by boli motivácie postáv určite jasnejšie. Film občas pripomenie L.A. UTAJENĚ SKUTOČNOSTI. Vzhľadom na potenciál ide o mierne nevyužitú príležitosť...De Palma si očividne opäť užil natáčanie lezbickej scény... Najviac mi vadilo, že sa ma snažili presvedčiť, že Hilary Swank (imho nečakane sexi) sa podobá na Miu Kirshner... (31.01.2013)

Černá Dahlia není jeden film, ale hned šest filmů v jednom: kriminálka/romance, retro pastiš na klasický Hollywood a filmy-noir, dobová výpovědi o poválečných 40kách v L.A., kde vedle mocných a dekadentních zbohatlických rodinek skomírají děvky, sérioví vrazi a další odpadlíci, dále je to exkurze do světa hvězd vykreslující jejich pomíjivý status, autobiografie autora předlohy, jíž se vypořádával se smrtí zavražděný matky, a konečně stylová podívaná poháněná neskutečně bohatým a rozkošatělým vizuálem jak z Caravaggia, která spojuje mimořádným způsobem povahu barevných a širokoúhlých spektáklů s klaustrofobním světem černobílých noirů, jinak řečeno 2.35:1 s 1.37:1. Spíše než o filmu tak můžeme mluvit o obrovský mapě, kde se každý může vydat, kamkoliv se mu zamane. Pokaždé však narazí na artisticky chladnou, technicistně manipulativní ruku Briana De Palmy, který si zakládá na tom vyprávět příběhy obrazy, což by nás ovšem nemělo vést k tomu, abychom přehlíželi výtečný scénář. ____ Umístění do 40tých let přesně mezi sentimentálně klasický Hollywood a temný film-noir se odráží i v hlavních charakterech, poněvadž horkokrevný Mr. Fire (A. Eckhart) přísluší zjevně do první éry, kdežto zádumčivější Mr. Ice (J. Hartnett) náleží už do tý druhý éry nioru. (-spoilery-) Vztah obou epoch i obou postav trochu připomíná Marxův geniální postřeh o událostech stávajících se dvakrát, jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. To, co z pohledu Mr. Fire vypadá jako tragédie, prožívá o něco později i Mr. Ice, ale už jen jako frašku, když si začne s jeho bejvalkou a stává se stejně jako jeho kolega čím dál posedlejším případem. Odsud je také dost zřetelně patrné, komu z těch dvou je souzeno žít déle a být tak už tak začátku současně hlavní postavou. Vztah obou ovšem není nijak jednoznačný či idylický, jelikož Mr.Fire svého parťáka využil, ačkoliv ten žije pořád v domnění, že mu Mr. Fire zachránil život. Mr. Fire tím tak trochu odhaluje iluzivnost klasického Hollywoodu, kde na jednu přeplacenou hvězdu připadá desítky tisíc živořících (nenacházíme totéž například ve fotbale?), a Mr. Ice zase sice spadá do bezútěšný krajiny noiru, ale je to správnej chlap, kterého trápí výčitky viny a otázky bez odpovědí, respektive mrtvoly bez vraha. (28.07.2011)