Gejša

Univerzálně líbivé.. Málo děje, ale hodně kostýmní a vizuální radosti. Režisér Rob Marshall už v případě Chicaga prokázal chladný perfekcionismus, odosobněný styl bohužel vnímáme i tady. Jak už bylo kdemožně napsáno, tak i já se ztotžňuji s faktem, že Marshall sice z příběhu o dívce a jednom snu udělal malebnou podívanou, ale i tak to na něj bylo pořádné sousto. To bylo tak: malá holčička je z rybářského prostředí prodána do nehostinného města, kde se jí později ujme "školitelka" gejš, a kdy ji bude následná cesta hodně bolet a nutit potlačovat emoce. S novým jménem Sajuri se pak zamiluje do muže, který se stane nakonec po několik let její tajnou láskou. Z plátna sice sálá neuvěřitelné kouzlo, hlavní hrdinka je nadpozemsky krásná, ale vše se děje bez jediné akce, bez napětí, pozvolným tempem. I přes atraktivitu čehokolilv, co diváka jen napadne jde o mírně nadprůměrnou kostýmní podívanou, ve které ovšem režisér nemá ani páru o tom, kde má přitlačit na pilu - cítil jsem něco jako nablýskanou prázdnotu!! A očividně jsem nebyl sám.. (01.10.2006)

Au. Au. Au. Tady Rob Marshall trochu narazil. Po Chicagu všemi opěvovaný režisér, který dostal do rukou látku o jedné dívce co potká svého vytouženého prince na bílém koni (tentokrát je to Předseda) a zamiluje se na věky věků. Je to jako malá pohádka ze světa Japonských žen, které jsou zrozeny pro pobavení mužů a předvádění svých uměleckých kvalit. Rob Marshall od prvního záběru na nádraží, kde rodiče předají a vlastně i prodají své dvě dcery do života Gejši, začíná svou vizi velkého eposu, který bude plný krásných obrazů a uměleckých dekorací. Film je to pro oko opravdu chvílemi nádherný, ale většinu času jen průměrný. To co se dalo vytěžit z oslavy na zámečku Generála a jeho nádherně rozkvetlých (myslím) třešní by Robovi mohl takový Yimou Zhnag opravdu vyprávět hodiny i hodiny. Krása hlavní hrdinky je dost zvláštní. Nejsem zrovna vysazený na hubené Japonky s obličeji nepřirozeně bledými a prodávajícími se za největší cenu. Ani tanec, který hlavní hrdinka předvede pro mě není prakticky ničím nádherným a to je bohužel škoda. Tento film je hodně o přijmutí toho co vidíme, ale mě nedokázala snaha o podmanivý tanec přehlušit, že ten tanec není pro lidi jako jsem já. Ona ho tančí pro Japonce, kteří v tom vidí umění a ne pro mě, který obdivuje jak ji nasvítili osvětlovači. Trochu méně snahy o exotiku a více kompromisů by tento snímek určitě vyšvihly na 4*. (07.06.2006)

Na jednu stranu je tenhle film pěkný řemeslný dílo se skvělou výpravou, nádhernými kostými a s nevtíravou hudbou, ale přitom pěkně podbarvující skoro všechny scény, jenže co je to platný, když je to hrozná nuda. V podstatě hned od začátku jsem se nudil a nebylo moc míst kde by mě to chytlo, prostě taková romantická studie do života Gejši a to mi nepřislo moc zajímavý, možná to taky chtělo víc vystoupení gejš a míň zbytečných scén o ničem, protože to mě dokázalo aspoň na chivlku probudit, ale zase namůžu říct že by ten příběh byl nějak extra špatnej, jen prostě nedokázal po celou dobu zaujmot. Určitě mu taky uškodilo, že to má přes dvě hodiny, každá scéna se neskutečně vleče a dramatický scény mě, po těch 40 minutách v polospánku, nadokázaly napnout a ani zaujmout. Prostě film nějak uteče a člověk si z toho skoro nic nezapamatuje, což je docela škoda, protože krom dobrýho a chytlavýho příběhu má film všechno co by měl mít (24.08.2006)

Snaha proniknout do neevropského prostředí byla míněna poctivě a vynaložené úsilí tomu také odpovídá. Přesto se jedná o více evropský než asijský pohled. Výsledný tvar mi připomíná Kurosawovy filmy ze současnosti; to není výtka, ale uznání výsledku tohoto úsilí. Příběh sám je pozoruhodný a jeho zachycení alternativních lidských práv přesvědčivé. Značně na na mě zapůsobily i herecké výkony. A tak mi příliš nevadí ani drobné náznaky "hollywoodských" prvků. Slovo multikulturalismus nabývá na vážnosti a zdá se, že začíná plnit své nezastupitelné poslání prostředkovatele a smiřovatele odlišných civilizačních sociokulturních hodnot. (08.06.2008)

Film Gejša na vás nezaútočí ani tak emocemi, jako spíš svou monumentálností jakou byla podaná. Roba Marshalla mám strašně rád, poněvadž jeho Chicago ve mě doznívá ještě teď, proto jsem byl na snímek z prostředí nepoznaného a neotřepaného, natěšen jako malé dítě. A taky, že jsem se na film poctivě připravil. Japonský čaj+ teplá deka byli povinností, a kdybych měl doma kimono, vzal bych si i ten. Zkrátka jsem si udělal atmošku jako řemen! Už od úvodní krádeže sester jsem věděl, že to bude něco, to jsem ale ještě nevěděl, že za pár sekund budu zažívat monumentální obrazové orgasmy. Rozkvetlé sady třešní, okvětní lístky padající na běžící děvčata a déšť, který rozhodně nepotřeboval komentáře. Právě tohle jsou přednosti filmu, ale i právě Marshalla, který ze mě udělal -alespoň na chvilku- součást tohoto přenádherného, tvrdého světa gejš. A já jsem mu za to neskutečně vděčný.... (08.06.2008)