Gejša

Snaha proniknout do neevropského prostředí byla míněna poctivě a vynaložené úsilí tomu také odpovídá. Přesto se jedná o více evropský než asijský pohled. Výsledný tvar mi připomíná Kurosawovy filmy ze současnosti; to není výtka, ale uznání výsledku tohoto úsilí. Příběh sám je pozoruhodný a jeho zachycení alternativních lidských práv přesvědčivé. Značně na na mě zapůsobily i herecké výkony. A tak mi příliš nevadí ani drobné náznaky "hollywoodských" prvků. Slovo multikulturalismus nabývá na vážnosti a zdá se, že začíná plnit své nezastupitelné poslání prostředkovatele a smiřovatele odlišných civilizačních sociokulturních hodnot. (08.06.2008)

Předností Gejši je neokoukané prostředí. Marshall to věděl a vsadil na to. Až moc. Protože kromě světa japonských společnic jeho film nemá co nabídnout. Je citově plochý - a závěrečná scéna kvůli tomu vyznívá hloupě až trapně (nehledě na to, že japonská motivace "nemohl jsem udělat to a to, protože dlužím to a to svému příteli" západnímu divákovi moc neřekne). Je nevýrazně zahraný (s čestnou výjimkou Michelle Yeoh). Jeho příběh je prostinký (což by nevadilo, kdyby ho režisér dokázal náležitě prodat). A taky aspoň na mě působí levně. Nemohla jsem si nevšimnout, že ulice, kterou na začátku běží dvě děvčátka je ta samá, kterou později projížní americká vojska. On se vůbec ten film odehrává v několika dekoracích, které snad nikdy kamera nevezme v celku, takže Gejša pak působí jako televizní film. Třeba scéna v japonské zahradě pod rozkvetlou třešní - jiný režisér by do mrtě využil těch růžových lístků, co létají všude kolem. Marshal zůstane a trapného "máš něco ve vlasech, tak ti to vytáhnu". Ach jo. (08.06.2008)

„U nás tomu hovoríme manželstvo.“ Gejšu mal pôvodne natočiť Spielberg (ešte v čase, keď sa projekt volal „Pamäte Gejši“ resp. „Gejšine pamäte“), nakoniec sa ale uspokojil „len“ s produkciou a na réžiu najal Roba Marshalla (za muzikál Chicago nominovaného na Oscara) a do rúk mu zveril obrovský rozpočet (85 000 000 USD), ktorý je vidieť z každého záberu. Farebná vizuálna stránka (máte pocit, že aj obyčajné pero na písanie stálo celý majetok, nevraviac o bohatých interiéroch budov a prírodných opulentných exteriéroch s páperím poletujúcim vzduchom) berie dych. Ale kvôli vysokej minutáži (predsa len, skoro dve a pol hodiny) hrozí, že i najprepracovanejšia výprava začne časom nudiť. Gejša má našťastie po ruke disciplinované herecké obsadenie (ktorému podľa očakávaní dominuje výborný Ken Watanabe ako muž, ktorý raz dievčatku kúpil ovocnú zmrzlinu), silný príbeh a fascinujúci motív gejší. Na dialógovú historickú drámu z Feudálneho Japonska sa celosvetová tržba 162 miliónov môže javiť ako dychberúca, ale vzhľadom na spomínaný rozpočet, ktorý fakt nepatrí k najnižším, napokon tržbu až tak nadšene vnímať nemôžeme. (16.08.2009)

Je to hezké, s japonskými prvky, ale hollywoodské přikrášlování a přebarvování se mi až tak nelíbilo. Ovšem za stále povedenou vizuální a hudební stránkou kulhá příběh, který natažený na dvě a půl hodiny neudržel moji pozornost a začal jsem se nudit. Herecké výkony slušné, avšak angličtina asijských herců většinou hrozná (díky bohu za titulky), občasná japonština potěší :) (02.03.2006)

Vznešená skoro-nuda. Rob Marshall akoby nevedel, o čom nakrúca film, v akej kultúre operuje, kde má pritlačiť a čo je vedľajšie. Jediné, čo robí leporelo nevzrušene za seba naukladaných bezpohlavných scénok zaujímavým, sú solídni herci a krásna hudba Johna Williamsa. Čo-to zachraňujú tiež posledné dve minúty (s pekne namixovanými farbami na pozadí), ktoré síce zabíjajú vyznenie úmyselne nehollywodského subjektu, no na druhú stranu mu dodávajú emocionálny kontrapunkt, potrebný pre spokojnosť mainstreamového diváka. (14.01.2006)