Casablanca

Velikost filmu nespočívá v tom, jak dokáží své diváky hned napoprvé oslnit. Důležitý je kontext, v němž film vzniká, i skutečné poselství, které prostředkuje. Domnívat se, že toto dílo, jehož tvůrci se nedokázali zcela ubránit hollywoodským revuelizujícím pozlátkům, tyto kvality postrádá, je zřejmým nedorozuměním. I uprostřed druhé světové války existovaly oázy nostalgického přepychu, v nichž jakoby se zastavil čas, charakterizované přičinlivým obletováním vnadných žen a tichou válkou zpravodajských služeb Osy a Spojených národů. Marocká Casablanca byla nepochybně ve své atlantické výspě jednou z nik takovéto neutrality. Postihnout tuto atmosféru a nahmátnout alespoň trochu její vnitřní výbušnost, za kterou je možné cítit krev ne příliš vzdálených front druhé Velké války, jak tento konflikt nazávají někteří Američané, není snadné. Tím spíš, že natáčení nebylo v tomto případě folkórem, ale přímou součástí událostí, k nimž se vztahovalo. To, co se při prvním pohledu jeví jako rozporuplné, se poměrně záhy mění v "pouze" typické a běžné. Typický a tuctový ovšem není zážitek, který si odnáší divák i po takřka semdesáti letech, která uplynula od premiéry CASABLANCY. (20.10.2007)

We´ll always have Paris. Viděla jsem ji popáté. Včera poprvé na velkém plátně. Filmová loď vplouvá do přístavu jménem Casablanca, láska vchází do Rickova American Café, dialogy jiskří na pozadí válečných zvěrstvev, která jsou tak blízko... ale jakoby za oponou. Když politika vstupuje bez zaklepání do lidských osudů, známé omnia vincit amor neplatí. V kině to najednou přestala být " ta legendární" Casablanca, ke které apriori přistupujeme jako k stříbrným příborům, které obdivujeme ve vitrině, ale nepoužíváme k jídlu...Zázračně se proměnila, najednou kalnedář ukazuje rok 1943, odkládáme klobouk a promítač právě pustil neobyčejný film o ideálech, za které stojí bojovat. Cynický Američan je v hloubi duše sentimentální, oportunistický kam-vítr-tam-plášť Francouz v srdci patriot, éterická norská víla tvrdá jako křemen, Němci si bez vyzvání sedají k nejlepšímu stolu a Čechoslovák snoubí hrdost a odvahu. Velký svět v malém městě, kde tři už jsou společnost. Curtiz upsal duši ďáblu, ale vyplatilo se. Casablanca nestárne. (13.06.2007)

Vadilo mi to naivní politické pozadí a nefunkční chemie ústředního dua. Ač Bergmanovou mám dost rád tak zde vůbec nepůsobí přesvědčivě a uvěřit Rickovi s Elsou, že jsou spojeni osudovou nesmrtelnou láskou snad ani nejde. Holt Bogart v mých očích vždy patřil, patří a patřit bude k Bacallové či Grahamové. Kvalitní, ale v rámci "bogartovek" přeci jen spíše standardní. (21.01.2005)

Místo, kam Hitlerovy kruté prstíky ještě nedosáhly. Kult, který ovšem vznikal jako další z řady pásových příspěvků, s dějem sériové výroby, navíc ani režisér pořádně neovládal angličtinu a scénář byl zatraceně děravý. Přesto Casablanca i po letech vtahuje a láká, stejně tak to bude i třeba za dvacet let. (09.04.2017)

90% - Casablanca má jednu příšernou vadu. Je legendární. Technicky to sice vada není, ale díky své popularitě si tento film vysloužil citace v jiných filmech, a já jsem díky tomu znal konec Casablanky ještě dřív, než jsem měl tu čest celý film shlédnout. No a asi pouze díky tomu hodnotím pouze devadesáti procenty. Tenhle film je prostě fantazie. Je přitažlivý pro oči, pro uši, pro mozek, a nejedno srdce při něm zaplesá… Hudba Maxe Steinera je perfektní ukázkou krásného hudebního podbarvení se schopností okamžité změny nálady, a jeho hrátky s motivy státních hymen také pobaví. Casablanku zkrátka musíte vidět!!! Z výše popsaných důvodů nedoporučuji před jejím shlédnutím vidět následující filmy (nejedná se o úplný seznam): Woody Allen: Play it again, Sam, Emir Kusturica: Černá kočka, bílý kocour, a epizoda Holoship z Červeného trpaslíka. (31.12.2006)