Uvnitř tančím

Komediální drama o přátelství dvou vozíčkářů mi udělala velkou radost. Výborná hudba, skvělý scénář a hlavně herecké obsazení si zaslouží zvláštní vypíchnutí. Pustil jsem si to hlavně kvůli Jamesi McAvoyovi. Nezklamal. Je úplně geniální a ty jeho hlášky a životní optimismus by rozesmály i naprostého suchara. (18.07.2009)

"To, že jsi na vozíku ti automaticky nedává právo na lásku" aneb když je svázané tvoje tělo, ještě to neznamená, že musí být svázána i tvá myšlenka, natož tvůj cit. Utvořili jsme si svět, ve kterém lidé prakticky nedokáží projevit dostatek empatie sami k sobě navzájem, natož aby něco takového dokázali vůči příběhu na plátně. A právě tohle Inside I'm Dancing vyžaduje - jakous takous diváckou empatii, kdy si alespoň na chvíli vědomíme, že pocity a city, jež mnohdy vnímáme jako laciný kýč, vlastní slabost nebo snad přežitek, přežitkem nejsou. Nejsou a nemohou být, protože pak už sami přestáváme být lidští. Ano, Damien O'Donnell podal těchhle sto minut možná příliš okatě, příliš prvoplánovitě a filmově, přesto však v nitru vyprávění zachytil zmíněnou podstatu. Kontrast postav byl nevyhnutelný, herecký výkon Stevena Robertsona autentický (není snadné zahrát tak rozsáhlé postižení reálně, aby nepůsobilo jako křeč) a sama pointa, ten jediný okamžik, ke kterému celý děj pomalu a jistě spěje, celé vyprávění zhodnocuje. A tak to má u dobrého filmu být. Navíc hudba Davida Julyana cosi osobního, veskrze intimního vypráví sama, sama o sobě. Jak vždycky říkám, aby člověk mohl věřit, musí nejprve uvěřit sám v sebe - a Inside I'm Dancing jsem prostě vcelku věřil. [final rate: 80%] (01.03.2011)

Cože??!! 131 nejlepší film?? Ani omylem. Zase jsem šlápl vedle a opět je ve dvoustovce film, který tam nemá absolutně co dělat. Tohle je uměle naivní sladký kýč velký jako vrata, snažící se vymáčknout nějaké emoce a ani to se mu bohužel nedaří a vyznívá to hrozně směšně. Na co si to tvůrci hrajou? Další film u kterého jsem se těšil až dosáhnu závěrečných titulků. Pokud můžete, vyhněte se tomuto filmu velkým obloukem. (17.04.2009)

Vlevo ode mě se brečelo, vpravo se obdivoval plakát Slipknot na zdi Roryho pokoje, uprostřed já: střed všech emocí a tančící uvnitř. Zjistil jsem, že nejde o pocit totální skleslosti, který by vás měl utvrdit v názoru, že lidi na vozíčku těžší to maj, ale o pocit vůle k životu a k pochopení. Ti dva klucí neměli to, co chtěli (jeden svobodu, druhej vysněnou lásku), ale jejich přátelství bylo, díky bohu, pevný jako skála. Ten film možná balancuje na hranách kýče, ale taky je kurevsky silnej. A právě v tom mém střdobodu, v tom závěru, kdy se všechno kupilo, jsem si řek, že uvnitř tančím! (05.12.2009)

Další stvrzení toho, že v žebříku nejlepších filmů na CSFD náleží dobrá čtvrtina mezi nejpokleslejší kýče. Pohovořil bych proto o pěti důvodech, proč jsou všechny ty články obžalovávající masovou kulturu, kam spadá i tohle mentální dílo o mentálech pro mentály, legitimní a oprávněné. Film Uvnitř tančím: (i) se sice obrací k různorodému publiku, ale řídí se průměrným vkusem; (ii) místo aby emoce symbolizoval, snaží se je vyvolávat; (iii) podporuje pasivní a nekritický pohled na svět; (iv) pracuje s obvyklými postoji a potvrzuje, co si myslíme, čímž hraje společensky konzervativní roli; (v) má tendenci být výchovným nástrojem, nástrojem kontroly. (08.12.2008)