Putování tučňáků

Jsou to takové směšné černobílé soudky s malinkou hlavou, ale když vidíte, v jakých podmínkách přežívají, musíte je obdivovat. Čtyři měsíce hladovění v ledové pustině a zahřívání vajíčka, kterému stačí pár vteřin na mrazu a bude navždy mrtvé. Dlouhé putování k oceánu a zase zpátky, aby mládě (které v té chvíli už třeba nežije) mělo co jíst. Brzy se přestanete smát nad jejich kolébavými pohyby a místo toho je v duchu budete povzbuzovat: "Rychleji, rychleji, ať to stihneš..." Málokterý dokument vám vžene slzy do očí. (28.08.2008)

Francouzi se ujali dokumentu s veškerou vervou jakou si tato krásná zvířata zaslouží. Ušlechtilý, tajemný, tak jiný a unikátní tvor. Tučňákům se dostalo velké pozornosti a máme možnost spatřit jejich život na obrazovkách. Jsem velmi rád, že se tématu někdo chopil skutečně inciativně a dokument zaujme svou formou. Komentář doplňující jinak "něm"é tváře nejsou na škodu a určitě nekazí dojem z filmu - naopak vdechne to život. Několik památných momentů díky nímž se mi film vepsal do hlavy a budu na něj rád vzpomínat! (10.12.2011)

Mám rád přírodu,mám rád zviřátka, mám rád tučňáky pro jejich srandovní chůzi, ale ne zase natolik, že bych je musel sledovat 90 minut. Jenže.. Jenže když se něco povede, má to svoje osobité kouzlo, tak i já těch 90 minut rád vydržím sledovat ty „dvoubarevné“ postavičky a jejich „všední nevšední“ život. (13.11.2005)

Upřímně francouzský film příliš nevyhledávám, ale musím uznat, že v umění vytvořit z obyčejného přírodovědného dokumentu flák na velké plátno, zašli Frantíci ze všech nejdále a těžko by hledali konkurenci (k tomu se samozřejmě váže i slušná dávka pathosu). Garantuji každému pochybovači, že po shlédnutí Putování bude tučňáky bezmezně obdivovat a žasnout nad jejich odhodláním - příroda je ostatně plná podobných zázraků, stačí jen mít otevřené oči. Pouze si nejsem jist, jestli bude divák stejně nadšený i z roztomile vlezlého komentáře, který film provází (viz. zmiňovaný pathos)... ;) (08.06.2008)

Příroda dokáže být stejně krásná jako krutá. Toto omleté, avšak pravdivé klišé nám dokument Luca Jacqueta představuje v tak nádherném provedení až se tají dech. Musím říct, že pokaždé, když mám depku, nejraději bych na Antarktidě žila, tam totiž funguje úplně jiný žebříček hodnot, člověk jako by byl blíže přírodě, ale hlavně tolikrát hledanému nadpozemskému ráji - ticho, klid, led, vítr, polární záře. Tady zbývá poslední nedotčený kout země, tady se lze ukrýt před člověkem. O to víc pak zamrzí, jak to ten člověčí komentář tučňákům kazil. Tady by snad nebylo potřeba jediného slova, celá nepopsatelná krása filmu by v tichu přerušovaném jen zvuky přírody ještě více vynikla. (09.11.2005)