Marie Antoinetta

Sofia Coppola dokázala propojit do překvapivě funkčního celku zdánlivě nespojitelné. Částečně zbořila zavedené představy o historickém kostýmním dramatu. Jak toho dosáhla? Vcelku jednoduše - příliš se nezaobírala historickými daty (ty příběh jen rámují - svatba, čekání na první dítě, dobytí Bastily), na nějaký příběh a dramatickou výstavbu vyprávění nekladla přílišný důraz a soustředila se výhradně na soukromý život Marie Antoinetty (dále jen MA) plný rozmařilosti, rozhazování, pomluv, pocitů a emocí. Stylizované obrazy jen volně plynou, obvykle nemají zásadní návaznost až na ty, které ukazují život na dvoru plném stereotypů a opakujících se činností, jež jsou pevně dány předepsaným protokolem a tradicemi. Co pak film ozvláštňuje na mnoha úrovních a propojuje ho do již zmíněného funkčního celku, můžeme nazvat subjektivizačními tendencemi stylu a narace: 1) sekvence/záběry jsou obvykle tak dlouhé, jak je vnímá daná postava (povětšinou MA) a tento pocit je přenášen i na diváka - chvíle zábavy a rozmařilosti (rychle až klipovitě sestříhané sekvence při večírcích, kdy MA zažívá intenzivní pocity svobody a štěstí a divák se baví spolu s ní), oproti tomu situace plné nudy, nervozity a napětí (dlouhé, často téměř statické záběry, kdy divák "trpí" stejně jako MA); 2) scéna začne velmi často záběrem na věc, které si jako první všimne MA - boty, jídlo, postavy, teprve poté je divákovi dopřán celkový pohled na scénu a orientace v prostoru; 3) použití hlediskových záběrů; 4) divák ví většinou to, co postavy (celý film se odehrává v královském sídle, tzn. nevíme, jaká přesně je situace ve zbytku Francie, nevíme, jak moc USA potřebují podporu v boji o svoji nezávislost atp.); 5) náladotvorný soundtrack, jež je podařeným mixem klasické a moderní hudby. [==] V mnohém mi Marie Antoinetta připomněla novější počiny jako např. Hanna (subjektivizace, o dospívání), Veřejné nepřátele (subjektivizace, boření mýtu o standardech žánru – retrofilm), Protektor (boření mýtu o standardech mluvy a chování) a Velký Gatsby (zakomponování moderního písničkového soundtracku do dobového filmu). (18.09.2014)

Ako žánrovému tradicionalistovi mi vadil absolútny nedostatok historickej atmosféry, ale je mi jasné, že je to úplne nepodstatný argument, pretože Sofia samozrejme nechcela natočiť druhú Kráľovnú Margot, ale len pestrofarebnú tortičku, len akúsi ľahkonohú (až na ten pochmúrny koniec) hru na históriu. Keby som chcel byť hnusný, označím to za klasický ženský intelektuálny film, napĺňajúci ošúchanú schému "žena zviazaná spoločenskými konvenciami sa búri, rieši svoje vzťahy s mužmi a matkou a aby sme tej telenovele dodali váhu, dajme tomu tragický koniec". Lenže to by film nesmel mať tú podmanivú atmosféru, sálajúcu typickým Sofiiným režijným rukopisom, ktorý je čím ďalej vybrúsenejší a dokáže byť fascinujúci. Príjemné, hoci na rozdiel od Lost in Translation nemám najmenšiu potrebu pozrieť si to znovu. (07.06.2007)

Obdivuji a zbožňuji Sofii Coppolu. Co ona dokáže vytvořit obrazem a zvukem, nikoli dialogy, je ohromující. Její cit pro atmosféru se rovná dokonalosti a detaily, které bezchybně pasují, mě zarážejí. Marie Antoinetta se v jejích rukou stala mojí oblíbenou Královnou, a to jsem do této chvíle znala jenom jméno, nikoli její život a činy. Žena vlastně dívka, která se musí vzdát všeho pro uzavření spojenectví. Začlenit se v cizí zemi, s (pro mě úplně) hroznými zvyky a pravidly, s manželem, který se z počátku zdá, že je gay, společností, která ji odsuzovala, je nad lidský výkon. Pro to se ji nikdo nemůže divit, že vedla takový život. Ač s ní v jistých ohledech nesympatizuji, ale nemůžu tvrdit, že já na jejím místě, bych se nezachovala stejně. A jelikož se bohužel nikdy nestanu Královnou, nemůžu to ani zjistit. Rozhodně děkuji Kirsten Dunst za její nejlepší roli (pro mě, jako herečku ji nemám moc v lásce) a Sofii Coppole, jež mi dopřála nezapomenutelný a dech beroucí zážitek. PS: Nebyla bych to já, kdybych nevyzdvihla momenty týkající se zvířátek.. Scéna s Mopsíkem a ovečkou jsou pro mě nejkrásnější momenty, které jsem za poslední dobu viděla :-) (22.01.2010)

Marie má neuvěřitelnou energii a náboj. Skvělá Kirsten Dunst hraje svou postavu na jedničku, hudba se k filmu skvěle hodí a zmiňovat kostýmy a výpravu je při záplavě cen asi zbytečné. Jediné, co mě neuvěřitelně mrzí, je uťatý konec. I když uznávám, že poprava se k ději a stylu filmu ani trochu nehodí, tak přesto mohl film dojít dál. Je sice pravda, že každý asi ví, jak Marie Antoinetta dopadne, ale přece jenom jsem čekal lepší tečku než větu "loučím se", která jisté kouzlo má, ale šlo z toho vykřesat víc. Stěžovat si ale na konec u filmu, který prakticky nemá děj, je jistě zvláštní, ale mě to vadilo. A když obvykle říkám, že film nemá děj, myslím to ve zlém. Tady to tak ale není. Tenhle snímek je prostě jen vypreparovaná atmosféra, kterou v nenavazujících střípcích dávkuje. Během tohoto historického dramatu se nestane žádný zvrat, žádný průlom, není řečena jediná historická událost, zmíněno jediné datum... Jen parta aristokratů utrácí daně za střevíčky, paruky a psy... Je to jednoduché, ale geniální. Původně jsem za skvělou atmosféru a živelnost filmu, která je neuvěřitelná, měl v plánu dát 90%, ale konec to vážně pokazil. Sofie Coppola, sama vždy "princeznička" izolovaná od světa, zobrazila prázdný život elity velmi stylově. (13.12.2009)

Sofia Coppola po svém obrovském úspěchu se Ztraceno v překladu zvolila poměrně těžkou historickou látku o královně Francie Marii Antoniette. Vyměnila svou hvězdu Scarlett Johnasson, která mezi filmy vyrostla v superhvězdu, za svou starou známou ze Smrti Panen, Kirsten Dunst. Je nepochybné, že Sofie po svém otci zdědila talent režisérského umění, ale bohužel ona ve svém celkově čtvrtém filmu narazila. Její umělecká představa byla až moc jiná než by bylo záhodno. Vidět Kirsten Dunst v růžových kostýmcích není nic tragického, ale naprosto nedobová hudba působí velmi nevkusně. Možná jsem staromódní, ale v historickém dramatu z období rokoka (pozdního baroka), bych očekával aspoň pár tónů dobové hudby, která by nás k dobové atmosféře přiblížila. Celkově je pro mě i výkon Kirsten Dunst (ty víš jak Tě mám rád...) zklamáním. Ze začátku působí velmi mladě a je uvěřitelné, že se stane francouzskou královnou. Po svatbě však nastává jistý zlom, kdy její herectví je příliš jednotvárné a působí jako by uměla hrát pouze "spratky" v jakémkoliv věku. Historická věrnost je také na pomezí. Nejdříve prožíváme půl hodiny nervy okolo prvního sexuálního aktu s manželem, aby jsme náhle byli překvapeni dvěma porody a rychlím zaučením ve svádění ostatním mužů a podvádění svého krále. To, že se Marii narodili celkem 4 děti a celý její osud je filmem naprosto vynechán a Sofie Coppola využívá jen to podle ní zajímavé, ale nedává nám obraz skutečné Marie Antonietty. Film rozhodně není historickou freskou Marii Antoniette, ale spíš ukázkou, že existovali i jiné a "zábavnější" královny než známe z dějepisu a MA také ukazuje jak to dopadá, když žena dostane moc a peníze a nikdo ji nedrží pod kontrolou:). Velmi slabé tři hvězdičky. (13.03.2007)