Kumo no mukó, jakusoku no bašo

V poslední době se mi čím dál víc líbí filmy, kde nejsou komplikované vztahy mezi postavami. Díky tomu se pocity postav snadno dokáží přenést i na diváka a přesně to je jednou z nejsilnějších vlastností tohoto filmu. Co se týče vizuální stránky, jakýkoli obrázek vyjmutý z 91 minutové stopáže by se skvěle vyjímal na pracovní ploše. Důvodem, proč film neřadím mezi ty nejlepší, je především pozvolné tempo, které by asi vyřešila energičtější hudba. Děj se snaží co nejvíce minimalizovat zásah moderní techniky do příběhu a tak vzniká pro mě příliš nevlídný kontrast dvou světů, jejíž větší provázání, nebo eliminace moderního světa by filmu jistě prospěly. Romanticky založený divák určitě neudělá chybu výběrem tohoto díla. (28.01.2008)

Nádherné romantické sci-fi, ku ktorému som sa dostal náhodou na tohtoročnom Comics salone rozpráva príbeh troch školákov zo severnej časti rozdeleného Japonska, ktorému každým dňom hrozí vypuknutie vojny s južnou časťou a jej spojencami. Na hraniciach oboch znepriatelených častí sa týči do oblakov obrovská veža, ktorá v okruhu niekoľkých míľ spája paralelné vesmíry, mení štruktúru okolia a predstavuje hrozbu nielen pre obe krajiny ale i ostatný svet. Dvaja chlapci a jedno dievča si sľúbili, že sa raz k veži pozrú na lietadle vlastnej výroby. Potom však dievča záhadne zmizlo a chlapci išli študovať každý do iného mesta aby sa po troch rokoch na prahu občianskej vojny stretli a pokúsili sa svoj sľub dodržať. Beyond the clouds je po vizuálnej stránke úchvatné (i keď trochu gýčovité), čo však diváka uchváti ako prvé je úžasná melancholická klavírna hudba sprevádzajúca celým filmom, dotvárajúca taký ten tiesnivý pocit z celého filmu. 10/10 (17.10.2005)

Beyond the Clouds, The Place Promised in Our Early Days je dalším dílkem japonského všeuměla jménem Makoto Shinkai, který je známý tím, že své filmy (do té doby krátké) dělá skoro sám. Toto je jeho první celovečerák (a má délku cca 90 minut, ne 70). Odehrává se v budoucnosti v Japonsku, které je rozděleno na část severní, patřící k Union, a jižní, která je pod vlivem USA a UN. Na severu na ostrově Ezo (dříve Hokkaido) se tyčí obrovská věž (lze ji vidět až z Tokia), jejíž princip a funkci se jižní strana snaží odhalit. Kromě toho tato věž láká dva chlapce (Hiroki, Takuya) a jednu dívku (Sayuri) - moc rádi by se k ní podívali na vlastnoručně sestrojeném letadlu. Ovšem jednoho dne Sayuri záhadně zmizí a cesty chlapců se rozejdou. Avšak za tři roky... ____ Už u Hoshi no Koe - Voice of a Distant Star jsem si o Makoto Shinkaiovi udělal pár postřehů: rád kombinuje romantiku a sci-fi. Je to tak trochu kýčař, v obou se docela často vyskytuje efektní, avšak bezúčelná hra barev, světel a stínů (často se opakující scéna, kdy mezi hlavami dvou lidí zapadá slunce). I hudba je taková sentimentální, mírně podbízívá. Prostě bych spíš uvítal, kdyby se zaměřil trochu více na obsah, promyslel pozadí příběhu, funkčnost celého principu věže... (o obojím bych se rád dozvěděl více). ___ Ale i tak to je moc krásný zážitek. Lepší 4* (17.04.2005)

Král všech kýčařů Šinkai sice zase natočil obrovský romantický kýč, jenže tentokrát nemám problém říct, že to vlastně vůbec nebylo špatné. Ona je to totiž taková pohádka se zajímavými sci-fi prvky, která si na nic víc ani nehraje a tím pádem s ní nemám tolik problémů. Spíš je tu Šinkai v určitých věcech i lepší než třeba v 5 centimetrech za sekundu, protože tu třeba má i životnější postavy (kromě ústřední ženské, tam asi neustále bude tvořit jeden a ten stejný typ ženy, po které pravděpodobně nejvíc touží) a dokonce tu jsou i nějaké skutečné emoce, sice v strašně (místy až protivném) kýčovitém viuzálu, ale opravdu tu jsou a Šinkai se je nesnažil tvořit pouhým vydíráním a kýčem, jako to udělal u výše zmíněného filmu. Taky tu celkem hapruje tempo a ve výsledku to určitě není nic geniálního a silného, co bych musel vidět znova, popravdě je to spíš jen průměr, ale stejně mě to spíš potěšilo než naopak, protože mi to ukázalo, že dokážu něco od Šinkaie snést a dokonce z toho něco mít. A navíc jeho filmy u mě mají stoupající kvalitu, takže se třeba dočkám takového jeho filmu, který se mi bude fakt líbit! No... uvidím. Tolik na to zase nesázím, ale to jsem nesázel ani u Luca Bessona a jak to včera dopadlo... 3* (27.03.2022)

Z pozadí som bol spočiatku unesený, po dvadsiatich minútach mi už ten wallpaperový humus liezol na nervy. Múzeum gýča v Kremnici má ďalší exponát do zbierky. Páčili sa mi nektoré drobné detaily ako napr. loužička pod dáždnikmi a podobne. Nepáčilo sa mi spracovanie pre anime typického rumenca, ktorý tu má podobu troch tmavých (u dievčaťa tmavočervených) čiar pod očami. Vyzeralo to akoby im pod očami rástli tri hrubé chlpy, čo je proste humus vážení. No a dejovo to je proste presladená nuda. (23.06.2008)