Immortal

Poetiky tu bolo, až z toho tiekli slzy ( modré ) .... Jeden z prvých filmov, kde bola použitá technika "Digital Backlot" . Tvorcom pomáhala dokresliť kreatúry z roku 2095-2096. Príbeh a akcia však trošku zaostávali za tempom filmu. Vyzerá to tak, že posolstvá, poetika a dobro vyznajú až po druhom, alebo treťom pozretí . (05.12.2006)

Spíš se to mělo jmenovat Prokletí diváků, protože ti přijdou nejvíc k úhoně. Největší chyba celého filmu jsou digitální postavy, které jsou opravdu příšerně zpracované. Lepší zpracování mají současné levné animáky pro děti, kde grafika je o mnoho lepší než tady. Sice to je z roku 2004, ale to je prostě neomlouvá. Už díky tomu se na to nedá moc dívat. Digitál to jednoduše zabil. Příběhově to stejně tak není žádná sláva. (05.02.2016)

Hodně zvláštní film s hodně zvláštní atmosférou, která přes všechy chyby filmu nečekaně vtáhne a nepustí. Kombinace hraného a 3D CGI animovaného filmu je občas dokonalá, občas však působí jako hodně špatný vtip, (nechápu, proč některé postavy nehráli herci). Přesto je nutno ocenit vizuální nabušenost, originalitu, odvahu pustit se do experimentu, hodně neamerické pojetí, které nejenže mnohé neprozrauje, ale dokonce ani nenaznačuje a ponechává na divákově fantazii. Film, který by si žádný fanda SF nebo comicsu neměl nechat ujít. (30.11.2004)

Pozoruhodné v detailech, leč strašlivě nevyvážené v celku. Bilalův film mě přesvědčil některými částmi výtvarného řešení, zejména vizuální stylizace prostředí depresivní cyberpunkové aglomerace je špičková, naproti tomu animace lidí pokulhává a zejména jemnější emoce není schopna vyjádřit vůbec. Živí herci jsou naštěstí jiné kafe, jak rozervanec Nikopol v podání tradičně skvělého Thomase Kretschmanna, tak křehce tajemná Jill Lindy Hardy. Velice nevyrovnaný je scénář, který vznikl dle zjevně mnohem komplexnější komiksové předlohy, z níž však povstává pro nezasvěcené pouze zmatená drť jmen a nikam nevedoucích osudů. Ve filmu se tak příliš dlouho vytváří jakýs takýs nosný příběh a jeho vizualita nedokáže určitou vykořeněnost dialogů i osudů uprostřed nehostinného fikčního světa nahradit. Nelze popřít, že pro osoby znalé komiksu se vše jeví jinak... Ježto se však mezi ně neřadím, musím nutně posuzovat Immortel jako zmatený a místy nudný pokus nové generace, který teprve v závěru dokáže evokovat čitelnou atmosféru a vygenerovat jistý emotivní náboj. Enki Bilal si ukousl velké sousto, přeplnil ho symboly a obrazy, čímž rezignoval na pozornost nezasvěcených. Krom toho však nedokázal jako filmař udržet svoje dílo v koherentním celku, což je chyba těžko svalitelná na předlohu... (02.01.2006)

Tohle je, věřím, pro někoho naprostý a nezničitelný kult. Tak to taky mělo být. Já jsem si dřív, než tento film vznikl pořídil celou trilogii v originální komiksové podobě a ani tak mě to natolik nezaujalo jako jiné příběhy nakreslené na lesklém papíře. Režisérské stolice se chopil tvůrce celého díla, samotný Enki Bilal a pokusil se o takový celoevropský produkt, který rozhodně zaujme svým zvláštně pojatým zpracováním. Jenže mě rozhodně nezaujal. Jediné co tam opravdu stojí za pozornost je totiž muzika. Kdo jiný se jí mohl chopit než vítězné růže z Islanda, tedy v překladu Sigur Rós a ta muzika tomu dodává okamžitě jiný rozměr. Bez ní by to byla břečka, která by neměla hlavu ani patu. Teď je to film, co nemá hlavu ani patu, ale přesto má plno tolik silných scén, protože ta muzika je prostě geniální. Ve filmech by jí mělo být více, protože dokáže zaujmout diváka a to film v dnešní době každopádně potřebuje a hudba tomu hodně dopomáhá. Takže to byl ten jediný, opravdu dobrý tah od Enki Bilala. Jinak si jeho projekt měl šetřit a plánovat ještě nějaký ten rok dopředu, protože to nemělo žádný význam. Teda až na to, že Sigur Rós natočili další várku muziky z naprosto jiné dimenze, než ve které žijeme my. (28.01.2006)