Nenávist

Čistokrvný duchársky horor v najlepšej japonskej tradícii, pri ktorom tuhne krv v žilách. Príbeh, v ktorom pravdu o záhadnej vražde, ktorá spustila kolobeh úmrtí a zmiznutí hľadá divák sám. Forma zdanlivo oddelených príbehov je výborná a Shimizu schválne ich nechronologickým usporiadaním vyvoláva chaos a necháva zmäteného diváka tápať, pričom záverečný twist je príslovečnou čerešničkou na torte. Ľahký nábeh na 5*. Film som videl po polnoci a nevedel som po ňom zaspať. 80% (21.11.2013)

Naneštěstí pro mě jsem nejprve viděla americký remake, který se mi, musím říct, líbil o kousek více. Taky si troufám říct, že jsem se u americké verze víc bála a myslím, že byl vynikající záměr, aby natočil oba filmy stejný režisér. Tento mě ale nevtáhl do děje natolik, abych byla potřebně napnutá a už jsem zhruba věděla, kde co čekat. Občas se ale vyskytl i nepříjemný moment, kdy mi poskočilo srdce. To ovšem probíhalo spíše u pasáží s malým Japončíkem. Kayako mi v japonské verzi paradoxně vůbec děsivá nepřišla. Jsem ráda, že jsem si splétačku v časových liniích už nemusela tolik uvědomovat, protože bych byla jisto jistě ztracená. Je to docela nešikovně řešené a nemít s Nenávistí žádné předešlé zkušenosti, asi bych musela tuto projekci opakovat. Za mě lepší průměr. (18.08.2013)

Mierne sklamanie. Od tejto ázijskej duchariny som čakal podstatne viac, vzhľadom na to, ako to každý ospevuje. Málo ľakavé, málo strašidelné, dejovo zbytočne komplikované a divákovi servírované v nudnej, nezáživnej forme. Pri niektorých scénkach sa síce podarilo navodiť príjemnú, strašidelnú atmosféru (lezenie po schodoch...), bolo ich však málo. Len silný priemer. 65/100 (30.01.2015)

Byla jsem docela zklamaná. Je to celé jakési nesmyslné. Nemá to ani hlavu, ani patu. Viděla jsem nespočet mnohem lepších horrorů. Ovšem teď jsem zrovna shlédla Americký remake. Takže pokud se chcete ušetřit zklamání, doporučuji remake z roku 2004. Mimochodem dělal ho stejný režisér. Přijde mi to, jako by pochopil, že tomu něco chybělo a proto to podruhé lépe dotáhl. A jako bonbónek navrch je tam pár dobrých herců. (15.05.2019)

Video-look prvních dvou "Curse" Ju-onů nebyl v žádném případě překážkou, ale přechod na 35 mm se v The Grudge filmu přesto náramně prospěl. Shimizu se zlověstně línou kamerou loví povedené kompozice a na film je jednoduše radost pohledět. Natažení délky do standardní hodiny a půl sice lehce snížilo frekvenci děsivých scén, nicméně tak přibyl prostor pro budování atmosféry, což The Grudge zvládá skvěle. Nelineární struktura vypravování pomocí propojených osudů několika charakterů se stala trademarkem série a funguje zde opět bezchybně. Jediným háčkem je, že se nejde vyhnout srovnání s Ringem, kde vyjde najevo, že oproti Sadako se Kayako s Toshiem okoukají o něco rychleji [tradičnější vypravovací struktura Ringu paradoxně neomrzí nikdy, i když by tomu mělo být spíš naopak (nicméně příběh Ringu je prostě odvyprávěn dokonale)]. Dále tu také je bezkonkurenční Kairo od Kyoshiho Kurosawy, takže Ju-on: The Grudge lehce bledne. Nalézt jiné lepší horory tohoto 90s-00s období je však nemožné. (03.07.2007)