Donnie Darko

„Děti, fikce je pravda uvnitř lži, a pravda o této fikci je jednoduchá: kouzla existují.“ Toť věnování z úvodu knihy Stephena Kinga, kterou v úvodu četla paní Darko a taky ten možná nejlépe pasující klíč ke Kellyho filmu. Taky se vám při závěrečných titulcích zdálo, že stojí pan režisér vedle vás a sází vám přes ucho do hlavy brouka? Davča Lynch z něj musí mít radost - jen snění nahradil paralelní vesmír a resetovaný život. Mimochodem, vždycky jsem si přál takovou učitelku literatury, jakou je tady Drew Barrymore.. (18.12.2010)

Nejsem si zcela jistá, zdali Richard Kelly chtěl, abychom celý příběh do mrtě pochopili, ale určitě chtěl, aby jsme ho s Donniem maximálně prožívali. Vložil do toho celý arzenál takových situací, že jsem po celou dobu zaznamenala snad celé spektrum pocitů od soucitu, empatie, po rozhořčení z nepochopení, úžasu z některých vizí nemocného Donnieho, bylo toho opravdu hodně, až po totální překvápko hereckého umu Jakeho Gyllenhalla. Podle mě tady jedna projekce nestačí a to nemluvím o té muzice, která to celé skvěle podkreslovala. Asi v desáté minutě jsem se tak lekla, že jsem nadskočila na židli.....a tím to všechno začalo, chytl a nepustil mě Donnie až do poslední klapky. (19.10.2015)

Hooodně silné 4*. Vynikající psychedelie, která nevodí diváka za ručičku, chytře svádí k mnoha interpretacím, ale není třeba jí pochopit, stačí si jí pocitově vychutnat. A sleduje se to jedním dechem. Jak úlevný pocit ve srovnání s Kellyho následným ´Southland Tales´, kde si zpětně člověk uvědomí, jak se tam Kelly až nehorázně trapně opakuje a kde se z dialogů dozví maximálně to, kdo komu přeblafnul, anebo by chtěl přeblafnout a kdo má velkýho ptáka a kdo ho má naopak malýho. Kelly, spadni rychle na zem, nebo se do historie filmu zapíšeš jako mýtus, který nikdy nepřekročil stín své silné prvotiny. (29.05.2008)

Noční můry a fantazie zamotané do reality, nebo realita zamotaná do nich. Je to, jako opakovaně se budit ze sna, znovu se do něj nořit a znovu budit. Sotva se na chvíli zorientujete ..... už se zase ztratíte v jiném ději. A oba děje se prolínají, splývají, unikají, matou ..... a ten sen, ačkoliv se snažíte sebevíc ..... ten rozluštit nejde. Prapodivný film. A protože jedinou jistotou, pro mě zůstává odkaz na povídku Grahama Greena „Ničitelé“ jdu si ji vylovit z knihovny a znovu připomenout. „Což by mě (jak pravila profesorka literatury) při nekonečných 13-ti stránkách (omyl 15-ti) mělo udržet vzhůru celou noc“ (12.05.2005)

Ano, to je myslím docela zbytečné psát, ale Donnie Darko nabízí opravdu hodně k zamyšlení. Otázka potom je, jestli se vám chce přemýšlet. Mně se prvně nechtělo, ale pak jsem se do toho přece jenom dala - takže si nemyslím, že bych ten film nepochopila, ale jenom se mě nedotknul úplně tak, jak asi původně chtěl. Nejvíce jsem tak nějak splynula s dějovou linkou fanatické love-fear učitelky a nechutně pozitivního Swayzeho - opravdu špičkově zobrazené charaktery lidí, které z celé podstaty mojí bytosti nenávidím. Závěrečná scéna je ale dokonalá, hlavně také zásluhou nádherně melancholicky depresivní předělávky Mad world Garyho Julese (a později jsem zjistila, že i originál od Tears for Fears je dobrý, ale jinak). Scéna, kterou si ale paradoxně nejvíce pamatuji a která se mi nejvíce líbila, byl labutí tanec plnoštíhlé dívčiny. -"Why are you wearing that stupid rabbit-suit?" -"Why are you wearing that stupid man-suit?" (06.09.2008)