Před soumrakem

A po devíti letech, potkali se znovu. Na jiném místě, za jiných okolností. S léty jim sice přibyly vrásky, ovšem jejich vášeň zůstala a křehké pouto, které je předtím tak silně pojilo, je teď mnohem intenzivnější. Další hořkosladé meditování trojice Linklater, Hawke, Delpy nad úspěchem a zklamáním, láskou a bolestí v příjemném prostředí, se skvěle napsanými dialogy a naprosto úžasným finále. (17.07.2007)

Jeden z těch filmů, které mám čím dál raději. S nenápadnou precizností v delších, tematicky i rytmicky oddělených blocích (dějstvích), stejně jako v delších, průměrně desetivteřinových záběrech vyprávěný film o dvou lidech, kteří spolu před devíti lety cobi naivní dvacátníci strávili intenzivní noc na toulkách Vídní. On o tom napsal knihu, ona se přišla podívat na besedu a... Snímek PŘED SOUMRAKEM pro mě nicméně není důležitý jen esteticky, protože mimořádně silně rezonuje s mou vlastní představou o ideální partnerské chemii. Fyzická přitažlivost Jesseho a Celine totiž primárně vyvěrá až z intelektuálního napojení se na sebe, ze zdánlivě prostého rozhovoru dvou lidí, kteří si zkrátka nemohou pomoct a musí pro všechno najít ta správná slova... V tomto případě ovšem i rozhovoru hluboce spojeného s různorodou interpretací právě oné společné minulosti, s komplexní rétorickou hrou mezi oběma, se sdíleným cílem zjistit, kdo vlastně ten druhý v současnosti je a není. Jinak řečeno, oba se snaží odhalit, nakolik ještě je a není ten druhý tím oním, kdo se stal tak silnou součástí osobní minulosti - a nakolik je to jen do něj či do ní projektovaná vzpomínka. Rozhovor plyne, z fetišizujících připomínek minulosti se stává odhalovaná přítomnost, nenápadné machrování spořádaným a úspěšným životem se mění v čím dál důvěrnější sdílení životních trablů a zklamání... a během neustále prodlužované cesty Paříží se tak současně znovuutváří silné pouto, které si tentokrát možná už nebudou chtít vzít, i když jeho odlet se neúprosně blíží. Konec z nejsilnějších... respektive podobně silný (byť možné méně pravděpodobný) jako ten z ANNIE HALLOVÉ. (28.01.2024)

Sladko-boľavú romantiku nahradila trpkosť vyvierajúca z navonok ľahostajného hlasu, v nenútených úsmevoch sa zrkadlila večná osudovosť, závan parížskeho vetra privolal stratené city, oči prezrádzali dávno predurčené. Viedeň bola sprostredkovateľom k nenútenému vzniku náklonnosti a pubertálnej vášne. V Paríži sa stretávajú o pár rokov neskôr, aby cez navodenú iróniu a sarkastické úškrny predstierali, že sa viedenská romanca nedotkla ich ďalšieho života. Pred úsvitom ma nevinne vykreslenými charaktermi zamilovanej dvojice nadchlo podstatne viac, ale Pred súmrakom je výpoveďou dvoch dospelých, rozčarovaných a od života nič neočakávajúcich ľudí. Trefná filmová konverzačka s filozofickým nádychom. PS: Nutné poznať najskôr Pred úsvitom z roku 1995, aby vás neminuli súvislosti :-) (20.07.2010)

Before Sunset jsem viděl jako poslední. Trilogie zraje s každým dílem a tak se v pořadí druhý film přirozeně nachází na pomezí patetického a naivního exhibování hlavních postav z prvního Before Sunset, a třetího Before Midnight - cynického a trpce nostalgického přemítání, které se ale nevzdává romantické představy o lásce. (23.07.2016)

Odpoledne. Paříž. Opět se setkali. ONA zavítala na JEHO autogramiádu a už od prvních okamžiků bylo jasné, že ON to letadlo nebude chtít stihnout. ON totiž zakončuje své evropské propagační turné knihy, která vznikla ze vzpomínek z roku 1995, kdy ho ve vlaku na lince Budapešť – Vídeň uhranula toho času francouzská studentka. Bravo!! Tomuhle já říkám chemie mezi ústřední dvojicí. Jen se tak procházet a nostalgicky si vyměňovat zdánlivě banální myšlenky, až si člověk uvědomuje, jak je jeho utahaný život ještě utahanějším, bez jiskry, bez elánu, bez nadějí a pořádných snů. Je příjemné podívat se za oponu, kdy happy-end může znamenat jen zdánlivé pomatení láskyplným okamžikem nebo zda-li se ze zamilovaného párečku brzy nestala další stereotypní dvojice, co si už nemá příliš co říct. Jak asi skončily osudy temperamentní Vivian a šarmantního Edwarda, co šeptal Bill Murray do Scarlettina ouška a kam jejich tokijský duet směřoval, jak geniální matematik Matt Damon pochodil u Minnie Driver nebo jestli už to je lepší mezi fobiemi posedlým Jackem Nicholsonem a Helen Hunt? Žánrově zručný režisér má ohromný cit na trefné okamžiky, které by jinde vypadaly jako provařené klišé. Jeho záplava vět je formálně prostým dialogem mezi starými známými, za kterými poslušně cupitá kamera. Komorní atmosféru jen umocňují zcela suverénní herci, kteří za ta léta sami zráli a rostli, měli co nabídnout do vznikajícího scénáře. Hlavní devízou pak zůstává fakt, že se jak se Celine, tak s Jessem dokážete ztotožnit. Což bývá u americké romance takřka nemožné. Před lety to byla iluzemi nabitá dvojice, plná naivních představ. Nyní jsou zralými představiteli svých dávných snů, bilancující nad svými životy, nad Jesseho ne právě vysněným manželstvím i nad Celininou zahořklostí v otázkách lásky. K tomu ale ještě musí náš pár několik pařížských uliček projít. Mezitím bloudí mezi touhou napravit a ujasnit si, co se před lety pokazilo, a nedát na sobě znát nevyléčené rány a bolesti. Jejich úhybné kroky v konverzaci jsou natolik úchvatné už jenom v tom, jak je dvojice schopna skrýt city, které zřejmě nevyprchaly. Z Linklaterova díla vychází tolik pozitivního, mrazivě lidského a je jenom dobře, že svoji senzaci z roku 1995 nechal odpočívat a přišel s ní opět až po devíti letech. **** ¼ .. (11.09.2007)