Země

Zemi bylo stalinisty vyčítáno panteistické vidění, což myslím není tak od věci, základní idea určitého rolnického svázání s půdou je rozpoznatelná celkem rychle (symboly ovoce, slunečnic, umírání a rození), i když je narušována generačním konfliktem. Je-li Ejzenštejn bojovný intelektuál, Dovženko je idylik a nová technika je pro něj jako humanistu pomocí, nikoliv zbraní. Zde začíná poetický proud sovětské kinematografie, mezi Dovženkovy žáky a pokračovatele patřili Abuladze, Paradžanov i Šepiťkovová. (29.10.2009)

Ako sezónny alergik som možno nedokázal zdielať tú pravú zberačskú vášeň robotníčok na poliach pri zbere úrody v nádhernom slnečnom počasí, následnú montáž, ukazujúcu výrobný proces chleba v továrni to napravil:). Zem je klasický film pre študentov filmových škôl, ktorý by si "normálny" divák nepustil ani omylom a ktorý nemá "to" navyše, čo robí aj dnes divácky príťažlivými filmy Sergeja Ejzenštejna, avšak jeho filmová reč je veľmi silná a originálna aj napriek silnej propagandistickej aure. Dlhé detailné zábery na tváre, keď čakáme, kto čo povie, ako vo Vtedy na západe, množstvo symboliky v detailoch a celkoch krajiny, ľudí, rastlín (slnečnice- korene v zemi, otočené k slnku- previazanosť), ovocia a zvierat. Mŕtvy človek v zábere pod slnečnicami, tie pod oblohou, každá zložka zaberá zhruba tretinu plátna. Záber a protizáber naruby, keď prvá postava je braná od chrbta. Celok oblohy, kde v kútiku v rohu stojí postava a udáva mierku. Zem už dnes príbehom skutočne nezaujme, divákova sústredenosť na technickú stránku mu však môže výrazne pomôcť zvýšiť zážitok z jej sledovania. (24.03.2013)

Souhlas s Tsunami_X . Nic zvlášního než agitka na rozorávání mezí na Ukrajině novým traktorem, jenž symbolizuje tehdy novou dobu, to není. Dlouhé záběry na obličeje k zachycení emocionálnch hnutí, dále záběry na zachvívající se slunečnice, vlnící se trávu a zrající jablka - zde mi to dojem nějaké poetiky nenavozuje. V jakých bolestech se ta nová doba rodila ukazuje tragický konec(nikoli filmu) traktoristy Vasila. Velmi mne překvapily tři záběry té nešťastné nahé ženy, jelikož obnažené scény jistě nebyly tehdy ve filmech SSSR zdaleka běžné. Tento černobílý němý film asi stojí za zhlédnutí, je to určitý dokument své doby, avšak já ho již znovu spatřit nemíním. Dále hrají Semjon Svašenoko, Pjotr Masocha, Stěpan Škurat, Jelena Maximova, Nikolaj Nademskij. (29.10.2006)

Země – je dvojí. První, tajemná v záchvěvech stébel a listí, Máchova kolébka i hrob, osamělá hvězda na Ptolemaiově dětské mapě protkávaná melodií sfér. Druhá, Dovženkova, připravená k zužitkování, vyměřená zeměměřičem K., který po tom, co ho vyrazili ze Zámku propadl revoluci. Země rozrývaná traktory, země jako výrobní prostředek pro fanatismus dobromyslných mužiků. Tvář – je dvojí. První, zjevení bližního, jiný svět, který objevujeme očima na plachtách víček, klidné rozlohy oceánu jemné pleti nebo zvlněné moře vrásek. Bílá stopa v černé noci. Druhá, Dovženkova, strnulá v grimase, je to pomník, monument, který se drolí a rozpadá, obtočený pýrem ideologií. Lidé – jsou dvojí. První, v rozhovoru nad vyhlazeným březovým stolem, nad panákem vodky, do kterého spadl celý svět, a který proto vidí nevinně a matně. Nevidí ty druhé, ty Dovženkovy, věšáky na hesla, rudé plakáty s interpunkcí ražené agitkami. Jednolitou masu, ničivou moc. Smrt – také je dvojí. První, pravoslavná, vzepjatý oblouk těla mezi svícemi chrámu anebo tichý hrob v prsti s prostým křížem a veršemi: „Ty rozsévači rádlo uchovej, až bude po žních my tě zavoláme.“ A ta druhá, Dovženkova, zválená a mstivá, vyčítavá, ta která má proč strachy ohlížet se zpátky a které tancuje do hrobu za zpěvu, ale spíš za řevu proletářské party. „Oni své rádlo neuchovali...“ A potom Obrazy – i ty jsou dvojí. Ty první, pomalé, tekoucí dálky, které se mírně přelévají z jednoho do druhého jak mléko na prahu pro toulavé kočky. Které zpomalují čas, aby ho vlily do našeho nitra. A ty druhé, ty výbušné, agresivní, brutální, které si berou a neptají se. Které se srážejí jak býci, jako třídy a které rvou zkrvavené srdce z našeho těla. To je montáž. To je Rusko v roce 1930. To je Ejznštejn a to je Dovženkova Země. (14.11.2008)

Sice je to agitka jako řemen, ale přesto nemůžu filmu upřít kouzelnou poetičnost na počátku, která mi v náznacích připomněla Romanci pro křídlovku, zajímavou kompozicí záběru, ve kterých je ona Země zmíněna v titulu potlačována ve prospěch nekonečné oblohy i občasné pohyby kamery, které mají svůj účel. Některé pasáže se mění v obrazové symfonie (hlavně ta se žacím strojem) a závěr v hotové montážní orgie alá Ejzenštejn, které na mě měli hluboký dopad, i když mi nebylo Basila, který celý snímek působil jako šílený fanatik, ani trochu líto. Nejlepší je se nechat unášet formou a sílou obrazu a veškeré dění a jednání postav hodit za hlavu, o nic tím nepříjdete. (30.12.2008)