Strop

Stejně jako u Pytle blech mě poněkud zděsil ten začátek, ale nakonec je pro mě Strop o dost zajímavější, než právě Pytel blech. Tady se toho totiž víc děje a hlavně mi to přišlo o něco více promyšlené, a to celkem chytře. A nejednu scénu bych označil za povedenou, což už o nějaké kvalitě svědčí. Má to prostě co říct, nějakou sílu a poutavost to má taky, sice by se šiklo to o pár minut zkrátit, ale jinak je Strop překvapivě povedeným filmem, a to jsem do něj tolik nadějí nevkládal. 4* (10.06.2020)

Tenhle film jsem sháněl hodně dlouho a nemůžu zakrýt zklamání. Zdá se mi ze všech famáckých počinů Chytilové nejslabší. Možná to souvisí i s prostředím, zatímco prostředí internátu (Pytel Blech) , tělocvičny a ženy v domácnosti (O nečem jiném) mě zajímalo a bavilo, trpký život manekýny mě velmi brzo omrzel. Plytké hovory modelek, hádky o šaty a modelka sama ze všech možných úhlů pohledu, to stejné šlo vyjádřit v o polovinu kratším čase. Tempo mi vůbec přišlo hodně líné. Věra zkouší, Věra experimentuje, ale film jako celek nedrží při sobě, jsou to slepence různých stylů- Sovákův úvodním komentář při pózování modelky -proč? Vtipný nebyl, zajímavý také ne, máme tu voice over, který v zápětí mizí, aniž tušíme proč tam vlastně musel být. Na filmech nové vlny miluju zachycení měst v 60. letech. Procházka Prahou se tu ale nijak zvlášť nevyvedla. Chytilová nedokázala vtáhnout město do děje tak dobře, jako se to podařilo jejím kolegům (Jakubisko, Hanák, Vihanová, Juráček, Uher). Příběh tu vlastně skoro žádný není, vše spěje jen k vyjádření pocitu nudy a odcizení. A ten je zachycen dobře, jen jsem se začal nudit spolu s hlavní hrdinkou (a přitom má film jen 40minut!). Procházka noční Prahou je pěkná a má svůj smysl- zachycuje závěrečné rozpoložení hlavní hrdinky, ale znovu: k čemu ten park dalšího dne? Co to mělo vyjádřit? Šofr dělá co může a některé záběry jsou moc pěkné, ale V.CH. se tu teprve hledala. P.s: Juráček figuruje v titulcích jen formálně. Chytilová si ho vybrala, protože měl v té době už vybudované jméno a její vlastní scénář ji nechtěli schválit. Po schválení natáčení si dialogy přepsala. Škoda, věřím tomu, že některé scény mohly být v jeho scénáři zajímavější- Chytilová totiž vždy prosazovala režisérskou a výtvarnou práci a upřednostňovala jejich význam nad scénářem a přitom právě zde by šikovný dramaturg a scenárista (např. Juráček) mohl udělat kus práce . Ale to je jen dedukce, každopádně s tímto filmem nemá Juráček nic společného, je to čistě dílo V.Chytilové. (21.01.2012)

Rok před Cléo od pěti do sedmi vznikla v Československu Marta od rána do večera. Veristické pozorování manekýny, která zjišťuje, že její pomyslný strop se nachází výš než to, čeho v životě prozatím dosáhla. Z odstupu, bez moralizování i bez snahy dělat ji sympatičtější, sleduje Chytilová protagonistku a jen ironickými detaily upozorňuje na její ubíjející pasivitu (záběr s figurínou, představující stejný objekt k věšení hezkých věcí, jakým je Marta). Filmu si cením zejména jako autentického zachycení jedné z podob mládí v Československu raných 60. let a právě pro jeho dokumentaristickou hodnotu mu rád odpustím, že vlastně jen tak prošumí a v paměti z něj déle utkví jen cameo mladičkého Menzela. 70% (28.02.2013)

"Marto nebuď labuť..." Mladá Marta možná byla rozmazlená, možná byla i líná. Přesto ji nakonec došlo, že svět není jen pozlátko, který ji nabízí postarší milenec. Krásně nasnímaný závěr filmu, v němž opouští jeho byt a odchází vstříc nočnímu městu (za doprovodu zajímavě modernistické Klusákovy hudby), hodně kontrastuje s předchozí zhruba půl hodinou. Ta je velmi svěží plná chytlavých hitů Suchého se Šlitrem (typu Chlupatý kaktus mám tak rád či Na okně seděla kočka). A do toho je tu pánská společnost mladičkých legend typu Jaroslav Satoránský, Josef Abrhám či Jiří Menzel. Za mě snad nejhezčí Chytilová, co jsem kdy viděl. (24.01.2023)

Strop, absolventská práce Věry Chytilové, je stylizovanou (laděním svého závěru také idealizovanou) reflexí životních zkušeností samotné autorky. Kontrast je základním prostředkem vyprávění: den a noc, studentský způsob života a "již-samostatně-výdělečná" cesta životem, mlčení a otázky (na něž se vlastně ani nechce, nemusí odpovídat), rytmus a protipohyb, společnost a bezcílná samota, souzvuk a disharmonie, obrazy a do nich vpouštěná, poletující slova, vnějšek a nitro. Film nepostrádá ani nadhled ani sebeironické tendence, snaží se dotýkat pulsu bytí v jeho aktuálním momentu a v právě přijímaném způsobu. Navíc, to zastoupení budoucích osobností světa filmu je vskutku nemalé: kameraman Jaromír Šofr, skladatel Jan Klusák, budoucí režiséři Forman a Menzel, výraznější herci (a to i v tomto filmu) Satoranský, Abrhám a Mrkvička. Hlavním nástrojem reflexe autorky je manekýnka Marta (Marta Kaňovská, později Pospíchalová), zřejmě důležitějším nástrojem je Martin milenec Julián (Julián Chytil s hlasem Jiřího Holého). Nemusí být řečeno vše nahlas, aby se dosáhlo působivé, stylizované, a přesto niterné a emancipované osobní výpovědi. Jistě, stojí to za to, jít za vlastními sny a nepodléhat pouze vnějším faktorům. (26.12.2023)