Pohrdání

Kríza vzťahu a bytia na pozadí filmovej produkcie. Jack Palance ako arogantný americký producent, Michel Piccoli ako ambiciózny divadelný scenárista, Brigitte Bardot ako jeho neukotvená, rozmarná manželka a malá rolička (pre môjho obľúbeného kráľa filmu noir) Fritza Langa, ktorý tu hrá sám seba. Jediný hudobný motív a dialógy "z odnikadiaľ nikam" boli pohladením mojej duše. Kamerovo a strihovo tiež parádne. S veľkou filmárskou ľahkosťou urobený film. (20.01.2021)

Vlastním obsahem i zásahy zvenčí cynická dekonstrukce vztahu mezi mužem a ženou, mezi realitou a jejími uměleckými reprezentacemi. Stejně jako se rozpadá manželství Camille a Paula, dochází k pomalému rozpouštění hráze oddělující skutečné životy od fiktivních příběhů (Paul jako Odyseus, Prokosch jako Poseidon a Bardotová jako věrná Penelopa i zrádná siréna – viz její „adaptace“ koupací scény z Langova filmu). Hned úvodní záběr, končící pohledem kamery do kamery, prozrazuje zvolený přístup: film o natáčení sebe samého. Godard jako kdyby se rozličnými podvratnostmi vzpíral svědomitému plnění zadání (širokoúhlá barevná koprodukce s mezinárodními hvězdami a podle slavného románu) a snažil se o nějaký čas oddálit nevyhnutelný konec filmu, již podle Augusta Lumièra vynálezu bez budoucnosti. Neposlušně nakládá s hlavní hvězdou filmu. Nahou Bardotovou, jejíž přednosti jsou nejprve deerotizovány přesným popisem, tak bez jakéhokoli odůvodnění vidíme chvíli přes červený, a hned na to přes žlutý a nakonec přes modrý filtr. Později ji režisér přiměje k nasazení černé paruky, čím je podtrhnuta klíčová idea hraní různých rolí. Tmavovlasou herečku zároveň můžeme vnímat jako Annu Karinu a celý film pak jako Godardovu vztahovou terapii. Ve srovnání s jinými Godardovými filmy je styl Pohrdání podivuhodně zklidněný, třebaže narativní struktura v lecčem připomíná jeho neučesaný debut U konce s dechem (zastavení vyprávění dlouhým interiérovým dialogem). Až do té míry, že Godarda podezřívám, zda si mimořádně dlouhými, avšak nečekanými prostřihy a otevřeným slovníkem nabourávanými záběry, nedělal srandu z intelektuálních vztahovek třeba od Antonioniho. Režie neživé mizanscény (barvy, prostory) nám toho o postavách a o tom, jak se k sobě zrovna mají, často prozrazuje více než dialogy, tradičně utíkající k obecnějším tématům nebo aluzím na Godardovy oblíbené filmy a tvůrce. Godard nakonec, možná částečně proti svému záměru, překládá důkaz, že opravdový film, jehož obrazy nejsou bezezbytku podřízené příběhu ani spektáklu, ještě nezemřel. 80% Zajímavé komentáře: Radko, GilEstel, mortak, Aelita, Akana (28.07.2013)

Tři a půl, film je velmi zajímavý a bolestný, zajímavě natočený (i když se jedná o dost netradičního Godarda, nějak takhle by to asi vypadalo, kdyby se rozhodl točit "žánrové filmy") i když předvídatelný a místy laciný až nudný(dlouhá scéna v bytě je zbytečně dlouhá a místy se jen plácá od ničeho nikam)... navíc mě strašně vadily ty záběry na zadek BB (ano, má ho hezký, ale celkově mi to do filmu prostě vůbec nesedělo a spíš vadilo), i když si Godard i z toho udělal v jedné scéně legraci (Lang: V normálním životě by se před vámi žádná žena nevslíkla, ale řekněte jí, že bude u filmu a hned vám ukáže zadek)... (19.04.2007)

Oficiální text distributora, stejně jako název filmu, vyloženě mate. Daleko příznačnější by pro tenhle film byl titul Lhostejnost. Snímek líčí celkem banální případ svazku, který vznikl z náhlého okouzlení a sexuální touhy. Britové mají jedno přísloví, které říká, že pro manželství je potřeba víc než jen čtyři nohy do postele. Tenhle pár zkrátka nepochopil, že je rozdíl mezi mileneckou láskou a dlouhodobým manželským vztahem, který je založený na mnohem víc než jen na sexuální touze. Ti dva nemají osobnostně nic společného a není mezi nimi pojítko dětí, které by je zaměstnalo a pomohlo překlenout krizové situace. Nechápou, proč je konec těm krásným chvílím na počátku, a tak se donekonečna ptají jeden druhého, jestli ho miluje, a když ne, tak proč. Slovo miluji se tam objevuje pomalu stejně často jako fuck v průměrném filmu od Kevina Smithe. Hledají důvod krize svého vztahu, ale jak už to bývá, to zcela logické zdůvodnění neumí ani najít, natož přijmout. Tahle situace bude divákovi známá už tak po 12 minutách a nic dalšího kromě tragické závěrečné tečky už ani nepřijde. Pak ještě stojí za zmínku 2-3 popkulturní vtípky, jako když Fritz Lang použije v přítomnosti Brigitte Bardot zkratku BB a míní tím Bertolda Brechta. Vzhledem k minimálnímu ději a banálnímu tématu mě film nijak neobohatil. Ctitel filmového umění může snad obdivovat formální stránku práce Jeana-Luca Godarda, ale upřímně, nic extra jsem tam nenašel. Slavná hvězda filmového plátna Brigitte Bardot kdysi přinášela Francii víc peněz než produkce kterékoliv francouzské automobilky, ale víc než 20 let jsem s ní žádný film neviděl a nijak mi to nescházelo ke štěstí. Velký dojem na mě její herectví a ani vyhlášené půvaby nedělají, myslím, že velmi rozumně, narozdíl od jiných, pochopila reálné hranice svých hereckých možností a dobře finančně zajištěná vycouvala z filmového průmyslu dřív, než stačila zvadnout. Zajímavější je pro mě Michel Piccoli, znám ho totiž z filmů vesměs o nějakou tu dekádu mladších. Celkový dojem: 45 %. (08.02.2013)

K tomuto filmu jsem se poprvé dostal už kdysi dávno, tehdy jsem ho ale shledal zcela nesnesitelným a někde za půlkou jsem ho vypnul. V paměti mi uvízla "jen" nádherná Deleruova hudba a záběry na ikonickou stavbu Casa Malaparte. Když jsem se k Pohrdání dostal po letech znovu, snad se mi Godard více trefil do vkusu, nebo jsem jen možná dozrál, abych docenil jeho filmové kvality a krásu. Naprosto mě tam dostalo herectví mého oblíbeného dua Bardot & Piccoli, jakož i opakující se hudební motiv Thème De Camille, který jsem si už v minulosti pouštěl na YouTube nespočetněkrát, a osobně ho považuji za jednu z nejkrásnějších filmových skladeb, jaké znám (btw. v r. 1995 ji použil Scorsese v závěru svého Casina). Casa Malaparte mi zde naopak už tak zajímavá nepřišla, dům mi ve filmu přišel v docela špatném stavu, a dnes si navíc myslím, že se na takovém místě nikdy nemělo povolit stavit. Každopádně pokud bych měl svůj dojem z tohoto filmu nějak shrnout do jedné věty, napsal bych, že mě odnesl do jiného, hezčího světa, z něhož se mi stále - ani po 2 dnech od jeho zhlédnutí - nechce zpátky, a že ve mně ten film stále žije a nemůžu ho dostat z hlavy. (24.04.2018)