Sametová extáze

veľmi zaujímavá atmosféra a podľa mňa sociologicky presný ponor do jedného z najpodivnejších žánrov a období v histórii hudby, veľmi trefné a pozoruhodné analógie (úvod s ufom a oscarom wildeom) a kvalitné herecké výkony mcgregora a meyersa - ale scenár akoby sa snažil mystifikovať a mysticizovať nejaké väčšie posolstvá s nie príliš jasným výsledkom a cast balea bol úplne mimo - nehovoriac, že aj tá postava samotná akoby nebola úplne správne pochopená/uchopená. (12.02.2011)

Filmařsky velmi zručně natočené dílo, ale... Ale jakoby se režisér nemohl rozhodnout, co vlastně chce. Vyprávět příběh glam rocku, nebo příběh Davida Bowieho? Protože kdyby chtěl točit o glam rocku, proč hlavní postavy, Briana Sladea a Curta Wilda modeloval jednoznačně (a naprosto zbytečně) podle Davida Bowieho a Iggyho Popa? Ale pokud chtěl točit o Bowiem, proč vytvořil tak podivný příběh? Vždyť život Davida Bowieho je sám o sobě velmi zajímavý a vlastně mnohem zajímavější, než ten vymyšlený Briana Sladea... A nutno říct, že natočit film o Davidu Bowiem by bylo jaksi "užitečnější". (A bylo by asi 100000% úžasnoucnější slyšet ve filmu jeho písničky) Protože co divákům řekne tento film? Ze Sametové extáze jakoby vyplývalo, že David Bowie i Iggy Pop byli namyšlení hlupáci, kteří nevěděli, co chtějí a jen mudrovali o tom, čím je pro muže jejich image. Realita, jak tomu občas bývá, je v tomto případě prostě mnohem zajímavější. Mám jakousi nechuť vůči podobnému "přepisování historie". Stačí se podívat na rané Bowieho videoklipy a pak na klipy Briana Sladea, každému dojde, co mám na mysli.... _____ Todd Haynes má očividně glam rock rád, ale nějak se v tom ztratil, ve všech těch narážkách na skutečné události a osoby zapomněl na to hlavní - příběh. Větší odstup by byl zkrátka lepší. (19.07.2010)

Nejsem zase až tak milovníkem glamu a rock jako takový vídám spíše z rychlíku a mnohem bližší mi je popík a další podobné jemnější melodie..Co se ale týče tohoto filmu a vůbec stylu,který je zde zobrazován je to naprosto jiná kategorie než čistě rocková - tím spíše,že je glam rocková...Miluju nádherné vypracované chlapáky v těsných kalhotách,které normálně na ulici nepotkávám a tak se nestydím se pořádně zadívat na všeliké jejich přednosti :-D tím spíše,když skáčou na pódiu nahoře bez a obnažují se před publikem.Celá takováto "láska" nebo prostě jen záliba či jak to mezi nimi bylo je ale pomíjivá a rychle vyhasíná.Líbí se mi neuzavřená možnost,že vlastně Brian Slade ještě žije a svou vlastní smrt fingoval.A ještě více se mi líbí skutečnost, že bláznivý fanoušek vlastně zprostředkuje jakési vyprávění - je tudíž přímým divákem a to je to magické co se mi skutečně líbí na tomto filmu.Je bohužel strašně smutné a neskutečné jak může hudba a spíše než ona ale styl toho jak člověk žije naprosto zničit všeliké zábrany a zapříčinit podobné tragédie jako je právě smrt.Celý snímek na mě působil roztěkaně, ale přece jen jsem v tomto chaosu našla to pravé ořechové a ráda se k tomuto dílu vracím alespoň prostřednictvím soundtracku.Obsazení je více než perfektní - dva hezounci J.R.Meyers a Jůvn McŘehoř... (09.07.2012)

Pro tenhle film těžko najít slova která by ho vystihovaly a nezněly jako klišé, ale já ho prostě miluju. Úžasná muzika, (dle mého Slade jasný David Bowie a Kurt Wild buď Lou Reed nebo Iggy Pop), soundtrack mě ještě dlouho neomrzí, výborné kostýmy a naprosto úžasné herecké obsazení, protože McGregor, Meyers a Bale jsou mý nejoblíbenější herci. Jonathan Rhys-Meyers tehdy teprve 19ti letý předvedl naprosto famózní výkon. Glam rock, bisexualita, androgynita nejsou nic co by mě pobuřovalo - přesně naopak, nemohla jsem se nabažit !!! 100% (09.02.2012)

"Občan Kane" glamrocku, ale právě tím také zásadně odlišný od kanonického veledíla. Orson Welles nás nutil dojímat se nad odhalením, že i zbohatlický magnát má také srdce a teskní po ztracené nevinnosti. Jeho film se celý točil kolem titulní postavy, přičemž všechny ostatní figury tu slouží jen coby vehikly k přidávání dalších vrstev jejího portrétu (do čehož také zapadá, že reportér tu zůstává zcela anonymní, protože nemá ke Kaneovi vůbec žádný vztah). Todd Haynes za užití podobné vyprávěcí struktury flashbacků motivovaných reportážním zadáním a rámované ozvěnami klíčového okamžiku (byť ne nutně totožného v čase a místě, ale rozhodně významem) vypráví mnohem opojnější, fantastičtější, rozmáchlejší a především osobnější a hlubší příběh. Příznačně svému vzoru v Davidovi Bowiem a jeho Ziggy Stardust personě vypráví "Sametová extáze" o všech ostatních a o vlivu hvězdy na svou dobu, své okolí a hlavně na konkrétní lidi, kteří ji milovali a jejím prostřednictvím objevili sami sebe. Nakonec se ukazuje, že tím nejlepším, co Haynese potkalo, bylo odmítnutí Bowieho licencovat produkci své písně a personu Ziggyho. Namísto životopisu svázaného schvalováním vnějších autorit mohl dát absolutní průchod tvůrčí licenci a otisknout na plátno nikoli konkrétní osobnost, ale dojem z ní.  Těžiště se tak z biografických údajů a pečlivě střežené image přenáší na významy, nálady, emoce a vjemy. Impresivní koláž pak vypráví nejen ústy postav ale především jejich těly, kostýmy i výpravou, z nichž se stávají vrcholně expresivní a ohromně uhrančivé nástroje diváckého okouzlení. A když se to ještě spojí s hudbou, ať už jako podkresem, koncertní performancí nebo videoklipem, přichází ona titulní extáze (obzvláště u Ballad of Maxwell Demon, ale zdaleka ne jen u ní). Haynes vytvořil dokonalou filmovou fantazii jedné hudební dekády (ale i s ozvěnami dvou dekád kolem ní) a její klíčové hvězdy, ale i hudebního průmyslu, společnosti a queernes, respektive jejího předvádění a performování. Ale při tom vypráví také velkolepý příběh hledání sebe sama, které je jako v každé jiné době nelehké, byť tehdy díky jednomu mimozemšťanovi bylo o něco zjevnější a snáze pomáhalo najít spřízněné duše. Vedle těchto velkých i malých příběhů "Sametová extáze" zůstává také velkolepou ódou na jednu jedinou noc, kdy prší třpytky a která je kulminací všeho kolem ní. Haynesovo rozkošně uhrančivé i krásně intimní veledílo se nakonec samo stává ekvivalentem staré brože Oscara Wilda - otiskem něčeho velkého i osobního, spřízněným dotykem, a darem, který spojuje všechny, kteří si jej předávají. (15.09.2023)