Requiem za sen

No ak sa bude ešte niekto snažiť natočiť film o drogovej, ale hlavne televíznej závislosti, nech si najprv zájde za Aronofskym, alebo nech radsej kašle na to! Skvelá kamera, perfektný pohľad na svet feťákov, podobne ako v Trainspottingu, zo začiatku trefná satira a Marlon Wayans bola zaručene dobrá voľba. Rýchle, strhujúce, dychvyrážajúce, hudobne vyspelé, takisto aj záver. Nemám čo vytknúť. Snáď len to, že nechápem prečo Elen Burstyn nedostala Oscara. 100%. (04.09.2006)

Tento film mi ležel několik týdnů vedle DVD přehrávače. A když jsem si ho pustil, nemohl jsem od něj odtrhnout oči. Začíná celkem poklidně (veselí dealeři & televizní show), ale postupem času se přidává neklid, paranoia, nejsitota, zmatek, absťák, sex a beznaděj. Líbila se mi forma vyprávění, smyčce v soundtracku, kamera a přesní herci (zvlášť Ellen Burstyn), překvapil také Marlon Wayans. Autor má pravdu, droga může být cokoliv. Cokoliv, na co se příliš upneme a čekáme od toho neočekávatelné. Záveřečné prostřihy mě absolutne odbouraly, stejně tak bezvládnost a slzy na postelích. U některých filmů či knih si opravdu uvědomíme, že máme v podstatě všechno. Tohle vydá za deset instruktážních varovných dokumentů. Brr... (15.11.2004)

Requiem za sen je jeden z těch filmů, jejichž maximální zážitek je zaručen snad už jen díky geniální hudbě, která celý snímek ještě více umocňuje a z mnohdy až ne tolik fenomenálně zpracovaného příběhu dokáže takto vytvořit velmi silný filmový zážitek. Ze spousty takových filmů je to však právě "jen" hudba, která mi nejvíce uvízne v paměti. Requiem za sen jsem do této kategorie chtěla také zařadit. Nějak to ale nevyšlo. Především díky sugestivní kameře, "té" slavné melodii Clinta Mansella a hlavně, díky závěrečné půlhodince. Hodně drsné psycho. Naprosto mě to dostalo a zvláště osud Jareda je obzvláště krutý. Od začátku filmu se děj odvíjí spíše v jednotvárnosti a všednosti, zejména co se týče linie Jareda a Jennifer, v mnohém se nelišící od jiných filmech o drogové závislosti. Ještě více mě však začal zajímat příběh jeho matky, která začne postupně propadat jakémusi svinstvu na hubnutí, které jí naordinoval "laskavý" lékař. Jareda zbožňuju a Jennifer je kráska, ale herecky to u mě jasně vyhrála Ellen Burstyn. Její kreace je naprosto famózní a přerod její postavy "mimo" realitu je mrazivý. (01.03.2013)

Darren Aronofsky přinese rozkošné malé koťátko, vy se s ním bezmála dvě hodiny střídavě bavíte i škádlíte, aby vám ho režisér na konci podřízl před očima. i tak podobně by se mohl cítit labilnější divák Requiemu za sen. ale nehledě na vypjaté emoce, citové poutání diváků k postavám a spoluprožívání jejich martyria, nelze se zdravým úsudkem obvinit režiséra z citového vyděračství. to by se nesmělo jednat o mimořádně oduševnělý film mistrovsky vystihující všeobecné téma závislosti (zařadil bych ho směle mezi nejlepší filmy s drogovou tématikou v čele s Trainspottingem), o neobyčejně působivě natočenou sugesci citů, která vyniká zejména sebejistou režií, excesivní kamerou a hereckým výkonem Ellen Burstyn. ne menší úlohu zastává Mansellova hudba, která pro mě ani dnes, po více než deseti letech od prvního zhlédnutí filmu neztratila na působivosti, ačkoliv je bez ustání zneužívána pro kdejaké music video na YT nebo televizní reklamy. bez Mansellovy nervy drásající hudby si nedovedu představit zvláště závěrečné okamžiky filmu, následované mimořádně ohromujícím pocitem katarze. Requiem je jednou ze součástí mé mladické fascinace filmem a i po všech těch letech zjišťuji, že ho nedovedu vnímat jinak, než tehdejšíma očima. (15.06.2012)

Zřejmě definitivně se již v západní kinematografii etabloval speciální subžánr kriminálních dramat s drogovou tématikou a jestliže Britové mají v tomto podžánru svůj fenomenální Trainspotting, pak odpověď zpoza oceánu nese symbolické jméno Rekviem za sen... A stačí k tomu přidat ještě jedno jméno: Pan Režisér Darren Aronofsky! Co obdivovat dřív? To jeho hudební cítění, ta synchronizace mezi obrazovou a zvukovou složkou, ty naprosto úchvatné střihové přechody (s opakovaným použitím velkých detailů, dokonce v sekvencích), ta dokonale propracovaná mizanscéna, ta fenomenální formální stránka jeho filmu, klipová estetizace jako odraz nastupivší ikonografické kulturní epochy, to zpomalování a zrychlování běhu obrazu jako odraz psychického stavu pod vlivem drog a jejich působení, ty experimentální prvky (vypouštění snímků, kolorizace filmového pásu...), propojování různých významových rovin a postmoderní propojení filmového reality a metareality (účast Sary Goldfarbové v televizní soutěži x postavy ze soutěže se zhmotňují v jejím bytě), to vše si zaslouží absolutorium. Nemluvě ani o celkovém vyznění filmu a strhujícímu finále (neznám moc působivějších protidrogových filmů), konec filmu mě doslova posadil na zadek... Symbolický je i významový oblouk mezi názvem a vlastním poselstvím příběhu - jestliže má každý z lidí na tomhle světě nějaké své životní sny, pak je při jejich realizaci nutno počítat s největším pesimismem (sémanticky je to vlastně negace pojmu americký sen) - sen o úniku z nudného života dnešních mladých, sen o světě, v němž nebudu sám, v generaci postproduktivní populace, sen o možnosti úniku a nápravy pošramoceného života... Iluzivní je dokonce i pouhý sen zhubnout... Darren Aronofsky natočil fenomenální film a v intenci jeho pesimismu soudím, že sám musel na nějakých psychotropních látkách ujíždět. Jinak by nemohl natočit to, co natočil... Podobné filmy: Strach a hnus v Las Vegas, Trainspotting, Šňup, Acid House, Traffic - nadvláda gangů (12.11.2007)