Vij

O existenci Gogolovy povídky Vij jsem donedávna neměl tucha. A upřímně, jen těžko bych se dopídil zjištění, že onen ruský klasik, autor, jenž je všeobecně znám především svou veselohrou Revizor, napsal krom toho i něco jiného, a co že to bylo, nevylosovat si v ruletě, celoroční divácké akcičce ambron(ově) (thanks), stejnojmenný sovětský film z roku 67. Před i po zhlédnutí mě překvapilo, že se nejedná o ojedinělý "přepis" tohoto Gogolova díla, v šestadevadesátém vyprodukovali Ukrajinci bezmála dvacetiminutový kraťas , v režii O. Stěpčenka nám ani ne pět let zpět ožil Gogol potřetí ; mám chuť i na tyto verze? Absolutně ne! Seznal jsem, že tahle ta středověká lidová povídačka není nic pro mě. Třetí hvězdičku dávám za hrůzyplnou třetí noc, za deset minut, pro které nemůžu litovat, že jsem s tímhle filmem strávil nějaký ten čas. 50% (03.03.2017)

Nahlíženo optikou jungiánské psychologie bychom mohli říci, že jde o brilantní znázornění duševního souboje mladého studenta bohosloví s jeho vlastními psychickými obsahy v průběhu jeho zasvěcení (procesu individuace). Konkrétně ukázková konfrontace s archetypem animy (mladá krásná dívka i stará čarodějnice) a doprovodný střet se stínovými silami (nejrůznější zde vyskytnuvší se bubáci a především samotný hrůzostrašný Vij). (18.10.2018)

Nemám v lásce horory a pokud mě film nezajímá ve spojitosti s nějakým jménem nebo tvůrcem, ani je nevyhledávám, ale Vije znám, navíc ho považuji spíš za strašidelnou pohádku, což zde triky, kostýmy a herectví ještě umocňují. Za mnohem zajímavější adaptaci této Gogolovy povídky pak považuji velmi dobře obsazenou srbskou verzi "Sveto mesto" režiséra Džorže Kadijeviće. 70% (27.07.2008)

Pod nálepku pohádky se dá schovat ledajaký příběh a to co pohádka pro koho znamená se může zásadně lišit podle kulturního prostředí v němž se nachází. Klasické schéma pohádky, tak jako ho známe my se šťastným koncem není pohádka pro jiné. Očividným příkladem toho jsou pohádky bratří Grimmů, zejména pak pohádka O umrlém dítěti - matce zemře dítě, je pochováno, ale matka pro něj teskní tolik, až se jednou v noci vrátí a vysvětlí matce, že pokud bude takto pro něj hořekovat, tak nebude nikdy mít v hrobě klid. Proto se Vij dá celý těžko přesně zařadit do jednoho ze žánrů (horor a pohádka), které jsou mu často přisuzovány. V našich poměrech jde brát a porovnávat s pohádkou, jak ji známe sami. Hlavní hrdina není člověk bez bázně a hany, ale spíš ne zrovna svatý student pravoslavného semináře, nemá slíbenu polovinu království (ale "odměnu pokud nesplní úkol ano), čaroděnice je souasně princezn a k tomu všemu jediná ženská postava celého filmu, z toho je jasné, že žádný pohádkový happyend, jak jej máme zafixovaný se, konat nebude. Existují dva druhy prostředí, jedno mimo kostel plné obyčejného drsného života provoněného alkoholem a druhé v kostele, mystické, nadpřirozené. Rozdál mezi těmito prostředími je umocněn barvami. Realita je zde barevná a působí jako jisté připoutání se ke skutečnému životu, kdežto v kostele převládají odstíny šedé a s každou nocí tam strávenou šedé přibývá a je výraznější. Tak vzniká efekt působící na diváka matoucím dojmem, říká si je to vlastně ještě realita, sen anebo vidny způsobené šílenstvím? (15.06.2008)

Ukrajinské pohádkové motivy (nahlížené okem romantické poloviny 19. století v poněkud filozofickém náhledu, viz i Erben, ale nemyslím si, že někdy úplně od věci - rozdíl sakrálního a světského prostoru je dobře postižen) naroubované na sociálně realistickou tematiku upadajícího pravoslavného kléru, který se rozhodně nemohl v intelektuální úrovni s českým katolickým, neřkuli evangelickým ani trochu srovnávat (třebaže si někdo myslí, že jde o antiklerikální propagandu) a mystické záchvaty Gogolovy. Adaptace je více v duchu sovětské pohádkařské školy (viz i loutkové partie Ptuškovy) než toho, jak Rusové tehdy točili třeba Dostojevského či Tolstého. (07.04.2011)