Vadí nevadí

Tak krásný, hravý, originální a zamilovaný příběh jsem dlouho neviděl. Byla místa, kde mě vysloveně poskočilo srdce štěstím, ale byla tam i místa, která mě u téhož orgánu zabolela, přesně jako v životě. Marion a Guillaume jsou užasní, člověk má chuť ty jejich osamocený dušičky co potřebujou ke štěstí jeden druhýho obejmout. A ta hudba, ta hudba, kdepak frantíci jsou pořád mistři originálních příběhů a Francie stodola plná filmařského talentu. (20.06.2015)

Je to chvilkama dost krutý a de fakto je to i dost pravdivý. Dá se to brát jako metafora života. Protože celý život spolu lidi hrají hry. Na začátku, v dětství, jsou ty hry ještě docela nevinný, ale jak stárneme, začínají být krutější a krutější. Všecko, celý život je vlastně jenom hra o to, co si kdo ke komu může dovolit, aniž by ho ten druhý zastavil a přiznal, že mu to vadí. (27.01.2013)

Nevadí: Fantaskní příběh od dvou zamilovaných, kteří než aby si to řekli, hrají celý život čím dál bláznivější hru plnou absurdních výzev, aniž by jim v tom realita okolního světa jakkoli překážela. Vadí: Podivný příběh od dvou do sebe zahleděných, kteří než aby si to konečně přiznali, hrají celý život čím dál bezohlednější hru plnou čím dál nesmyslnějších výzev, aniž by si všimli, že existuje i svět kolem nich a v něm i jiní lidé. Ano, je to trochu jako Amélie. A Amélie mi vadila. (30.08.2019)

Musím povedať, že toto bolo celkom sklamanie. Ústrednej hereckej dvojici nemám čo vytknúť, Marion aj Guillaume sú super.. ale ten príbeh bol celý nejaký postavený na hlavu. A síce záver bol aký bol, nepomohol už ničomu. A to, že Ameliu nemožno nahradiť, je každému jasné. Aspoň tie rôzne verzie La Vie En Rose boli príjemné na počúvanie :) (06.09.2013)

Na tenhle film jsme se díval tak trochu z povinnosti. Doporučil mi ho můj filmový „bratr ve zbrani“ a guru v jedné osobě. Nakonec jsme se k němu dostal a překvapivě toho nelituji. :-) Není to vůbec špatné. Život obou hlavních hrdinů ovládla dětská hra, která jim nedá spát. Oba dva pohltila a prostoupila jejich realitou běžného života. Sami už neví, co je skutečné a co jen „hrané“ v jejich společném vztahu. Zejména scéna v restauraci byla v tomto ohledu opravdu krutá. Nakonec se ale vše v dobré obrátí, nebo ne? Podle mého mínění vyznívá závěr dost rozporuplně. Sice zničili oba dva hrdinové životy těch, kteří je milují a žijí s nimi, ale našli konečně cestu k sobě navzájem. Tohle pak bylo zřejmě naplnění jejich života, kdy už přestalo ostatní kole nich mít smysl. Byla to pravá láska? Pokud ano je dovoleno zradit svět a blízké pro to, co milujeme? Tento moment, na konci filmu v dešti před nemocnicí, kde se setkají oba páry, je pro mě ten nejsilnější okamžikem celého příběhu. Toto morální dilema je podle mě to nejzajímavější pro diváka. No jestli se to tak dá říct. :-) Doporučuji si případným zájemcům přečíst Evžena Oněgina, kde dochází k podobné situaci jako před nemocnicí. Podobný problém se zde řeší jiným způsobem. (27.01.2008)