Režie:
Wim WendersKamera:
Franz LustigHrají:
Kódži Jakušo, Min Tanaka, Tokio Emoto, Arisa Nakano, Aoi Jamada, Jumi Asó, Sajuri Išikawa, Tomokazu Miura, Ron Mizuma, Bunmei Harada, Šunsuke Miura (více)Obsahy(2)
Hirajama pracuje jako uklízeč toalet v Tokiu. Žije spokojeně ve své pečlivě sestavené rutině a volný čas tráví čtením knih, poslechem starých rockových kazet nebo focením na svůj analogový fotoaparát. Ze životní harmonie ho vyruší série nečekaných setkání, která postupně odhaluje střípky z jeho minulosti. Proslulý režisér Wim Wenders (Paříž, Texas) se triumfálně vrací s poetickým filmem o hledání krásy ve zdánlivých maličkostech. Představitel hlavní role Kódži Jakušo byl na festivalu v Cannes oceněn za nejlepší mužský herecký výkon. (Aerofilms)
(více)Videa (13)
Recenze (128)
„Cizí zadky jsou můj chleba, vypucuju co je třeba.“ Pochvala vydumnici: „vychutnávať každučký okamih každodenného života“ je samozřejmě skvělé a plaší to existenciální úzkost. Jen bych to radši dělal v zahradnictví, hnojením kopretin a fialek. Bohužel, soukromý život Hirajamy i veřejný toaletní život v Tokiu byl zklamáním, prost jakýchkoli problémů i hloubky. Jen taková běžná tělesná sanita, bez očisty zahnojených duší. KONFORMISTICKÉ OKÉNKO: [][] Aby se objektivní vlk nažral, subjektivní koza zůstala celá a má dobrá pověst neposkvrněná, uděluji tři hvězdy, místo zamýšlených dvou. Snad kvůli tomu nebudu za sráče [sic!] a nějaká na csfd registrovaná hajzlbabča o mě nepřerazí koště. [][] Ovšem kouká se na to dobře a tolik záběrů Tokia neuvidíte ani v Tokiu! Perfect document pro (ne)náročné vyzenované single-diváky, kteří nevyžadují zápletku a vlastně ani žádný děj. Dále viz koment kiddo. ()
Dějově na 30 minut, ty 2 hodiny ale byly do poslední minuty potřeba k tomu, aby se do člověka pořádně zažralo to hezoučký, sluníčkový, ani trochu depresivní téma, jímž je prchavost vazeb a okamžiků mezilidskýho porozumění, které nikdy nepřestanete chtít a ještě líp, nikdy nepřestanete postrádat, a tak abyste si z toho otupujícího smutku nehodili mašli, nezbývá vám než namontovat úsměv a klepat to dál, přestože ty pokusy zvěčnit třepotání listí na foťák fakt nevzdáte (čsfďáci se mě pokoušej přesvědčit, že nemaj zkušenosti s chronickou osamělostí, roztomilý). ()
Toto je Japonsko, ich životný štýl ikigai a zenový prístup ku každodenný činnostiam. Film pre fanúšikov japonských technológii v akejkoľvek forme. Tentokrát sa bližšie pozrieme na japonské verejné teolety a ich kultúru. Aj keď je na pováženie, či sú toalety vo filme len bočná dejová linka alebo hlavný motív. Popri tom nás dej oboznamuje s dennou rutinou Hirayamu, ktorý na prvý pohľad vyzerá veľmi jednotvárne a primitívne. Ale sled udalostí mu do života vnesie menšie iskričky, ktoré pridajú kontrastné farby do jeho monotónneho životného štýlu. Až ma to núti k zamysleniu, či Hirayamou život nie je pestrejší než ten môj. ()
Jako ano, je to pěkný filmeček. Jenže 82%? To určitě je hodně zavádějící. Japonský Jackie Chan si jede svůj blues. Ráno vstane, postříká kytky, zuby, oholí se, nasedne do auta, pustí nějakou dávnou pecku na kazetě a vydá se vstříct svým latrínám. Občas jej něco vyvede z míry méně nebo více. Pro milovníky skutečně nespěchajících příběhů je tohle splněný sen. 65% ()
Galerie (18)
Zajímavosti (11)
- Článek v New York Times odhalil, že veřejné záchody ve filmu byly původně vybudované pro turisty, kteří do Tokia cestovali na olympijské hry. Vinou koronaviru se ale olympiáda posunovala a firma Fast Retailing se rozhodla, že toalety proslaví jinak – dokumentem od slavného tvůrce. Režisér Wim Wenders původně dostal nabídku natočit dokument, nakonec se rozhodl pro klasický hraný film. (DavePave)
- Takashiho (Tokio Emoto) priateľka Aya (Aoi Yamada) pracuje v „dievčenskom bare“, kde muži platia asi 40 dolárov za hodinu, aby sedeli a rozprávali sa so ženami, ktoré sú zamestnankyne baru. V týchto baroch nejde len o sex, ale hlavne o spoločnosť a táto práca sa nepovažuje v Japonsku za prostitúciu, ani nemá zlú povesť. Dievča si možno objednať aj na celú noc, ale neberie sa to ako vzťah zákazník - prostitútka, pretože dievča je zároveň akoby v kamarátskom vzťahu s mužom, s ktorým sa rozpráva o osobných veciach. (Arsenal83)
- Hudba, kterou Hirayama (Kódži Jakušo) poslouchá ze svých kazet, je hlavním motivem filmu. Wim Wenders popisuje způsob, jakým si Hirayama vybírá hudbu, kterou poslouchá: „Možná lpí na minulosti. Ale lpí tak trochu i na svém mládí a tu hudbu miluje. Ráno si přesně vybírá, co bude ten den poslouchat. A není to náhodné.“ Wenders označil Lou Reeda za „mocný hlas ve filmu“. (classic)
Wenders si natočil vlastního Patersona, ale naštěstí po svém, takže to je dostatečně osobité a není to jen nevýrazná variace. Já se jí tak trochu bál, když na mě hned na začátku vyskočil (pro Wenderse naprosto netypický) formát 4:3 a minimum statických záběrů, které jsou nahrazeny lehce rozklepanými (což je zase typický prvek jeho novějších filmů), ale naštěstí jsem si na to rychle zvykl a výsledkem je dílo natolik obyčejné, ale tak neuvěřitelně silné, že mě až zarazilo, že to v sobě Wenders ještě má. Kromě práce s kamerou to jde naprosto mimo jeho novější tvorbu, nejbližší nejmladší film tomu podobný je Lisabonský příběh a ten je ještě z první poloviny devadesátých let. Wenders se stylově vrátil do svých zlatých časů a já to rozhodně cením, jelikož jeho nejnovější éra sice přinesla pár zajímavých odklonů (hlavně Přestřelka v Palermu), ale celkově nabízela rozporuplné a ne vždy povedené filmy. Tenhle se ale vrací k poetice každodennosti, drobným radostem v jinak rutinním životě a veskrze optimistickému přístupu k životu, který vám ale nenasazuje růžové brýle, ale naopak se snaží říct, že je vždy z čeho se radovat, pokud nejde o život a když už ano a je to na nic, pořád to nic není beznadějné a jenom temné. Něco tak pozitivního a přitom upřímného jsem už dlouho neviděl (a naposledy to bylo taky u Wenderse) a osobně mě to oslovilo ještě víc, jelikož vyznávám stejné myšlenky i stejné prožívání života. Ne doslova, ale vždy jsou drobné radosti, na které se každý den těším. Taky občas fotím nahodilé věci (třeba mraky), taky mám radost vždycky, když uvidím stejné místo znova a taky si oblíbenou písničku rád pouštím až na konkrétním místě, se kterým ji mám spojenou. Realita je často na prd (tady se to geniálně projevuje mezi řádky v drobných dialogových náznacích, díky kterým jsou o to důraznější, jelikož z vás nepotřebují za každou cenu dojit emoce), ale díky (aspoň) drobným radostem je snesitelná a svým způsobem "fajn". Dokonalé dny jsou o něčem naprosto jednoduchém a přitom silně hlubokém a podstatném, na co by se nemělo zapomínat. Je to dokonalé i precizně civilním výkonem Kódži Jakušo a taktéž technicky; propracovaností výstavbou jednotlivých záběrů, prací s výpustkami i timingem jednotlivých scén. A jako super nápad, který tak trošku vzešel z "nejnovějšího Wenderse", beru i snové sekvence, které vždy rekapitukují uplynulý den skrze vícexpozici ve stylu poetických experimentů Paula Clipsona (a zajímalo by mě, jestli je Wenders náhodou nezná). Prospěl tomu i návrat Franze Lustiga na pozici kameramana, jelikož působil ve nejlepších filmech nejnovější Wendersovy éry a nic proti Benoîtovi Debiemu, ale jeho hyperaktivní experimentální styl sedí spíš do filmů Gaspara Noého a Harmonyho Korine, než k Wimu Wendersovi. Zkrátka mě to naprosto nadchlo snad vším čím mohlo a stále více se mi potvrzuje, že rok 2023 byl po x letech skvělými filmy velice plodný. Btw, u Až na dno jsem psal, že bych si přál, aby Wim Wenders ještě někdy natočil (poetickou) existenciální road movie. A jako by mě vyslyšel - poetické to rozhodně je, existenciální svým způsobem taky a road movie vlastně taky, když tam Hirajama jezdí často dodávkou. Kino Scala, Brno 5* () (méně) (více)