Hudební komnata

Nějak mi indická kinematografie nepřirostla k srdci, což je v případě Raye už celkem na pováženou, protože jeho filmy nejsou špatné. Asi je to tou vizuální stránkou, prostředím. Já nevím. Prostě vidím, že je to dobré, ale nedělá to se mnou skoro nic. Přijde mi to místy zdlouhavé, alespoň na to, že člověk ví, jak to skončí. Přesto taneční scéna mě velmi zaujala. (30.01.2015)

V mezičase před závěrem slavné trilogie o Apuovi natočil Satyajit Ray o něco méně známý, ale podle mého názoru mnohem lepší film. Jakoby si režisér chtěl odpočinout od rozvětveného mapování jednoho života a v protikladu k tomu stvořil dílo, které dodnes fascinuje svou sevřeností, čistotou a celkovou filmařskou hutností (hypnoticky pomalé pohyby kamery ve spojení s hudbou vytváří malátnou kontemplativní atmosféru a mohou vzdáleně připomenout filmy Bély Tarra). Hudební komnata je prosta jakýchkoliv rušivých elementů, vše se soustředí pouze na velkou vilu uprostřed pusté pláně a jejího pána, který nadevše miluje hudbu. Manželce se však mužovo rozhazování peněz za hudební dýchánky pranic nelíbí a tak se milý šlechtic pouze mnohoznačně zasměje, když žena se synem na čas opouští vilu a muž má před sebou světlé vyhlídky na další večírky. Osud však chce tomu, že žena se synem zahynou a v reakci na to muž na hudbu zcela zanevře. Film se zaměřuje především na drobnokresbu pána domu - hrdého příslušníka vyšší třídy ze staré školy, ale na pokraji finančního krachu a do protikladu k němu klade postavu moderního "self-made mana" Ganguliho, který se vyznačuje zejména podlézavým chováním, avšak slaví obchodní úspěchy. Závěrečný večírek s nejlepší dostupnou tanečnicí je tak typickým posledním vzepětím před nevyhnutelným koncem a zesměšnění Ganguliho posledním malým vítězstvím před definitivní prohrou. (29.12.2013)

Pozor na Jalsaghar! Může se stát, že ho shlídnete a řeknete si: „No, dobrý, zajímavý.“ Za tejden zjistíte, že na film pořád myslíte a že se Vám jeho postavy vryly do paměti a za měsíc si řeknete, že je to dokonalý filmový dílo. Taková filmová Madona ve skalách (radši ta londýnská). Jde o příběh stárnoucího aristokrata, kterej si nechce přiznat svůj ústup z popředí společnosti a dělá vše pro to, aby tam zůstal, což ho stojí nejenom majetek a rodinu, ale i ....... Film má bezesporu jednu z nejlepších hudeb vůbec, od bengálskýho génia sitáru Vilájata Chána (Vilayat Khan), což je jako by hudbu k filmu psal třeba sám Chopin, a dále obsahuje naprosto strhující scénu indickýho tance. Stálo by za to jej vidět už jen kvůli tomu, ale bylo by to „jen“ jako vidět anděla z výše zmíněný Madony. (07.10.2007)

Slovy Emila Filly: „Umění Indie v celkové své podobě jest výsledkem názoru, jenž přitakává životu a jeho projevu jako člověk antický, avšak své vykoupení neshledává ve vyrovnání. Usmíření neděje se rovněž eliminací života nebo projevu, ale vyzbrojením jsoucna, stabilností proti všem změnám a všemu vůkolnímu dění. Vykoupení a osvobození není tedy přímé, nalézá se ve stavu výkonu, očistce, a tak jest pouze symbolem blaženého vítězství. I toto umění jako každé jiné jest rovněž ztělesněním určitého duševního stavu a bezprostředním výrazem určitého názoru. Zůstane živým pomníkem duše lidstva, žíznící po smíru subjektu s objektem, a bude srozumitelné každému, kdo blíží se k němu bez předsudků s dětsky čistou duší.“ (24.10.2015)

Nezvyknem byť nemilosrdný voči významným, kultovým, či inak známym dielam, ale toto ma dostalo. Zhliadnuť film, v ktorom sa prakticky nič nedeje ( zaznamenal som asi jednu-dve sekvencie s obsahom ) a čumieť na veľkého indického lorda, ako sa utápa v smútku ( plného flashbackov ), trvajúceho na tom, že už sa to neoplatí, to je pre mňa príliš. Iba pre bigotných obdivovateľov indickej kultúry. (29.09.2016)