Jeden den

Baví mě ten koncept. To jak je postavený na kontrastech - nechat něco běžet na volnoběh a pak to v určité chvíli horko těžko nahánět - času, který protéká mezi prsty a nedá se úplně zkrotit - postupném charakterovém vývoji a proměnách v etapách života. S čím jsem ale bojoval je ústřední dvojice, kdy je každý poměrně nesnesitelný ve své vlastní letové hladině a cesta k nim se nehledá zrovna snadno. Nakonec se zadaří. Konec bolí, ale úplně to nerezonuje. (14.02.2024)

Rok 1988. 15. července poprvé. Univerzita v Edinburghu. On je pohledný, ona jízlivá intelektuálka. On je prachatý děvkař, ona trochu snílek. On je bohém, ona má spisovatelský talent. Setkávají se na promoci. Mají si co říct. Vypijí lahev vína. Dexter jako správný gentleman doprovodí Emmu domů. A skončí s ní pod peřinou, ale jinak, než si zprvu představoval. Zdá se ovšem, že chtějí na své životní dráze úplně jiné věci. Nebo ne? A my tušíme, že okolo sebe budou kroužit pěknou řádku let. Jednou dole, podruhé nahoře. „Vždyť jsi složitej asi jako dvoudílný puzzle pro předškoláky!“ Od začátku svěží, milé a vtipné, jen mi kazilo dojem, že jsem si dal dvě a dvě dohromady a připomněl si jméno spisovatele Davida Nichollse. Tudíž jsem znal filmovou adaptaci a tušil rozuzlení. Nicméně seriálová forma dává prostor příběh lépe rozpracovat a více se s hrdiny sžít. Každá epizoda funguje jako časová schránka, která tak nějak zahrne podstatu konkrétního roku v jejich životech. A daří se to… Z detailů pochopíme, co se stalo, z náznaků vypozorujeme, co se asi bude dít. Pokaždé jde o milou půlhodinku, plnou sarkastického britského humoru, nostalgického vzpomínání, ale určitě ne nějakých hlubokých emocionálních příkopů a odkrývání zásadních životních pravd. Prostě fajn. Stejně jako dobové detaily, soundtrack a samozřejmě výborné herecké výkony Lea Woodalla a Ambiky Mod, navrch baví i vedlejší postavy (Sylvie, šprýmař Ian…). Celkově autentické, hořkosladké, nečernobílé. (28.03.2024)

Vitajte v novom netflixovskom bombastickom seriály "Nula chémie". Nie vážne, je to ako pozerať sa na dva magnety, ktoré sa navzájom odpudzujú v spomalenom zábere, akurát s viac vynútenými dialógmi a napätým očným kontaktom. Neberte ma zle, knižku Davida Nichollsa mám veľmi rada, a film s duom Hathway-Sturgess je krásnou adaptáciou. Ale tento seriál, well: Jedná sa o dvoch ľudí, ktorí našli fontánu večnej mladosti mimo obrazovky (hej ale aspoň nemuseli platiť maskéra/rku!). Každý jeden deň v roku sa stretnú, povedia si čo a ako a idú si svojou cestou. Neustále sa opakuje tá istá pesnička, tie isté výrazy tváre a vy necítite nič (okrem scén s chorou mamou samozrejme, nie som monštrum).  Ale hej, kto potrebuje vývoj postáv, keď môžete mať epizódu za epizódou tie isté vyčerpané výkony? Je to ako Groundhog day, ale namiesto toho, aby Bill Murray dostal cenné životné lekcie, musíme sledovať, ako sa títo dvaja neúspešne snažia medzi sebou vytvoriť akúkoľvek podobu chémie. (03.03.2024)

Moc příjemná oddechová romantika. Pro srovnání jsem si pustila i film. Casting v seriálu je o tolik lepší, dává příběhu úplně jinou atmosféru. Výborní jsou všichni představitelé, z ústřední dvojice větší změnu přinesla Ambika Mod. Příběh si zaslouží seriálovou formu, z knihy už si skoro nic nepamatuju, takže nevím jak moc autoři přidávali a měnili, ale film působí  zkratkovitě, tolik se toho o postavách nedozvíme. I když člověk ví, jak to dopadne, stejně to byl fajn zážitek. Navíc je zajímavá ta možnost srovnání vlivu různého obsazení na vyznění příběhu. (24.02.2024)

Kocovina, úplněk, jiný výmluvy asi nemám, ale najelo mi to mohutně. Vlastně si i dovedu představit, jak to někdo smázne jako další plochou barevnou Netflix věc, ale u mě osobně se to dotklo tolika nejzazších koutů duše, že výsledný emociální breakdown musím zařadit do top ten po boku takových rozparovačů jako pro mě byly třeba Ghost story, Call me by your name či Fontána, u nichž byl dojezd na dny a vlastně to v mnoha případech nevyvanulo už nikdy. Záblesky paměti, plynutí času, uvěřitelnost, mikro momenty, herci, chemie. Zcela pomíjím závěrečné epizody, ale už v průběhu několik scén na hraně snesitelnosti svou autentičností. Zjitřenost při projekci výhodou, něco odžito pro kýžený efekt skoro nutností. (26.02.2024)