Reklama

Reklama

Hidžósen no onna

  • Japonsko 非常線の女 (více)

Recenze (4)

Douglas 

všechny recenze uživatele

Tento brilantní, stále ještě němý Ozuův film jsem konečně viděl až před pár dny na (božském) festivalu Il Cinema Ritrovato, a to s úvodem Wima Wenderse. A nerad to píšu, ale Wenders byl ve většině ohledů překvapivě mimo - což ovšem promptně zneužiji jako cestu k několika poznámkám, v čem je tento spíše neznámý snímek filmařsky fascinující. ____ Předně Wenders reprezentoval přístup "když něčemu neamerickému moc nerozumíš, začni to mechanicky přirovnávat k americkému". A stejně to nefungovalo... Dověděli jsme se kupříkladu to, že film nemá vypravěčsky ani stylově moc společného s Ozuovými rodinnými dramaty, ale je to variace na americké gangsterky a film noir. Pominu-li skutečnost, že film noir je kritický konstrukt z 50. let, navázaný na americké filmy čtyřicátých a padesátých let, stejně to není pravda. ____  Gangsterek vzniklo do roku 1933 málo a upřímně nevím, kolik jich mohl Ozu vidět, ale tak či onak je DRAGNET GIRL právě ono rodinné drama, zatímco gangsterské prostředí je víceméně podružné (a jde spíš o zlodějíčky než gangstery). A kdyby jen to: je to rodinné drama hned o dvou rodinách v paralele - i vzájemných vztazích. Sledujeme sourozenecký pár na jedné straně a partnerský pár na straně druhé. Je v tom přitom precizní symetrie: První žena (sestra) svou nezištnou dobrotou inspiruje a druhá (partnerka) se jí nechává inspirovat. Druhý muž (partner) svou machistickou pózou inspiruje a první (bratr) se jím nechává inspirovat. A zatímco v první půlce filmu řídí vyprávění hodnoty partnerského páru (partnera), v druhé půlce filmu začnou subsvěty postav transformovat hodnoty sourozeneckého páru (zejména sestry). ____  Žánrově atraktivní prostředí heren a boxu je přitom pro vývoj vztahů mnohem méně důležitý než prostory domácí (byt), kulturní (obchod s deskami) či "neutrální" ulice. Podvratné je v tomto ohledu ostatně i finále, kde Ozu zdánlivě inscenuje žánrově očekávatelnou honičku, ale ta je neustále (nádherně) rozbíjena akcentem na intimní partnerskou diskusi, kdy se jedna postava snaží dospět k definitivní hodnotové proměně. ____  Wenders nám suverénně "vysvětlil", že ve filmu je spousta jízd kamery, čímž se film odlišuje od jeho pozdějších, ale netýkají se lidí, nýbrž objektů. Inu, ve filmu s 1164 záběry (bez mezititulků) je 36 záběrů pohyblivých (z nichž řada nejsou jízdy), což dělá asi 2 %. A co víc, krom úvodu a závěru filmu se jeví přicházet v dubletech: jeden pohyb se týká objektu či objektů, jeden člověka či lidí. (Čerpám ale ze svých poznámek z projekce, neprováděl jsem detailní rozbor.) ____  Stylově je navíc film naopak až překvapivě blízký pozdějšímu strohému, kolem vzorců organizovanému Ozuovu přístupu, např. dialogy se stříhají přes osu a precizně se využívají předměty ve scénickém i obrazovém prostoru, zejména bílá konvice, kufr, umělý pes nebo umístění světel v rámu. V partnerském bytě se ke všemu světlo záhadně přesouvá ze strany na stranu - a až v okamžiku názorového souladu se ukáže, že jsou v něm světla dvě. (Opět, jeví se mi to tak a musím později ověřit.) ____  Jasně, Ozu opravdu vědomě zavádí hollywoodské konvence, a to více než ve svých pozdějších filmech. Na druhou stranu, v dalších záběrech či obecněji vývoji scény je zpravidla naruší či přežene natolik, až nabydou dekorativní hodnoty. Celková konstrukce DRAGNET GIRL je každopádně sebejistě alternativní. Ozu ostatně už o rok dřív natočil fenomenální NARODIL JSEM SE, ALE..., takže jde o éru, kdy souběžně testoval propustnost různých tradic v kombinaci se svým stylovým přístupem. ____ DRAGNET GIRL je zkrátka mistrovský snímek - a stojí za to si všímat spíše těch jeho aspektů, které se od hollywoodských žánrových filmů odlišují, než by se jim podobaly. () (méně) (více)

JimiH 

všechny recenze uživatele

Film s jednoduchou zápletkou, který občas působí dynamicky a jindy Ozu evidentně tápe, jak naložit s emočním světem svých postav. Skvělá hudba ale pomáhá tato hluchá místa překlenout. ()

vitekpe 

všechny recenze uživatele

Neuveritelna vec se stala... To, ze budu koukat bez dechu a s otevrenou hubou na japonsky nemy noir z roku 1933, to bych jeste dnes odpoledne nikomu neuveril...jenze....proste nemam slov. Femme fatale jakou predvadi Sumiko Mizukubo, to jsem taky jeste nevidel. Opravdova nadhera, zvlastni a krasny film - povinnost pro milovniky noiru!. P.S.: A protoze film nema zadnou zvukovou stopu, zvolil jsem jako podkres toto: S. Prokofiev - Concerto for piano no. 2 op. 16 in G minor, ktery mi zahrala skvela Анна Винницкая... ()

Galerie (32)

Reklama

Reklama