Reklama

Reklama

Písečná žena

  • Japonsko Suna no onna (více)
Trailer 1
Drama / Thriller / Podobenství
Japonsko, 1964, 123 min (Director's Cut: 147 min)

Obsahy(1)

V českých kinech se směl tento kafkovsky laděný film, jenž patří k nejlepším podobenstvím v dějinách kinematografie, objevit až na podzim 1968. Jde o nejslavnější snímek režiséra H. Tešigahary (1927–2001). Scénář napsal Kobo Abe (1924–1993) podle vlastní stejnojmenné novely, která byla přeložena také do češtiny. (Letní filmová škola)

Videa (2)

Trailer 1

Recenze (87)

kagemush 

všechny recenze uživatele

To mi takhle jednou jedna kámoška kouká přes rameno a povídá- ,,když už si čteš něco,tak si k tomu ještě přečti Abeho Písečnou ženu." A já na to ,že zas nemám tolik času. A vona na to,že to jsem ale velkej chudák,a ať si teda alespoň někde seženu film. Film jsem si sehnal a zjistil jsem že jsem velkej chudák.Teď sháním knihu.(na rozdíl třeba od Přeletu nad kukaččím hnízdem,se mi tady na konci nedostalo ani té špetky naděje,-ale třeba to nebylo vo mě,vo nás(obecně),- a jestli má polovička říká něco o prozření tak já něco o vyhnití!) ()

corpsy 

všechny recenze uživatele

Keď sa tak za tým retrospektívne obzriem, prvá hodina bola geniálna. Človek chytený do beznádejnej situácie, človek, ktorý má ´´tam vonku´´ život, prácu, zázemie. Uväznený medzi piesočnými dunami, z ktorých niet úniku, pokiaľ to väzniteľ nebude sám chcieť. Chystá sa na útek, alebo sa predsa len poddá svojmu osudu? Ďalšia hodinka aj pol ( nie toho istého ) pre mňa ale znamenala jednu veľkú nudu, bola v znamení poetizmu a vecí podobných, ktoré moja osoba prijíma s ťažkosťami. Hodinku dole a bolo by to možno aj za max. ()

Reklama

Padme_Anakin 

všechny recenze uživatele

Mimořádná filmová záležitost v mnoha ohledech, první, který mi přichází na mysl, jak na malém prostoru, v podstatě v boudě z prken, tvůrci rozehráli komorní psychologické drama uvězněného muže a dokola kolem jen písečné duny. Druhým jsou zcela pochopitelně výborní herci, beze zbytku jsem jim oběma uvěřila. Třetím je luxusní scénář, film, nad kterým lze následně dumat hodiny a stále objevovat nové podněty, myšlenky, skrytý význam. No a dále za zmínku stojí způsob uchopení tématu, vymazlená kamera, dech beroucí záběry, zajímavý hudební podmaz a v neposlední řadě tento snímek nezestárnul a nezestárne, poklona do Japonska a plný počet hvězdiček bez zaváhání. ()

Exkvizitor 

všechny recenze uživatele

Nevím, jestli si toho někdo povšiml, ale alespoň mně přijde pozoruhodné, že ve Sběrateli Johna Fowlese, který je anglickým protějškem Písečné ženy, je věznitelem entomolog - což má i zjevnou symbolickou hodnotu (entomologie, touha po katalogizaci a umrtvení všeho živého jako metafora zhoubného měšťáckého materialismu). V Písečné ženě je to však právě entomolog, kdo je uvězněn a bytostně touží po životě. Náhoda? ()

Adam Bernau 

všechny recenze uživatele

Délka tohoto filmu je vražedná a to nikoli počtem (režisérských celkem únosných 147) minut. Vražedná nekonečností písečné masy, v níž se odehrává, vražedná navzdory překrásné estetice, s jakou je život na písku ztvárněn, navzdory nepolevující síle nálady (nálad), do níž nás vtahuje. Po celou dobu večeře nemluví obyvatelka jámy o ničem jiném, než o písku a hnilobě. Tvrdím, že horror ("hrůza") není určen smrtí a strachem, ale rozkladem, deformací a démoničnem. Film Písečná žena je zprvu příslibem horroru. V obyvatelce jámy tušíme písečného démona. (Sice mylně, jak se posléze ukáže, ale atmosféra tímto očekáváním vytvořená je integrální složkou tohoto filmu.) A neobáváme se přitom hrdinovy jakkoli hrůzné smrti, máme hrůzu z tušení jeho následného života. Dojem hrůzy neustupuje ani poté, co se objasní, že jde o prachobyčejné zajetí do otroctví, protože přeměna člověka v písečný hmyz je horror. Teprve po ujasnění poměrů v jámě a ohledání nové reality nám začíná být jasné, že nejde o horror a postupně začínáme vidět podobenství, aniž se změnilo téma: Proměna člověka v písečný hmyz. Jelikož jde ale o podobenství, nejde o proměnu, ale spíše o definici života člověka jakožto života písečného hmyzu. Spojníkem mezi horrorovým očekáváním a metaforickým vyústěním je právě písek, resp. tvořenost země pískem - není žádná pevná půda pod nohama, není kam stoupnout, život je uvězněn v sypké díře, vše je vždy nikoli v rozkladu, nýbrž vždy již dokonale rozloženo. Avšak i když podobenství patřičně dekódujeme, nelze hned tak (nebo aspoň není na místě) rozhodnout o adekvátním hodnocení. Některá možná se v přítomných komentářích objevují. Má být Písečná žena protestem proti totalitě? Proti vykořisťovatelskému kapitalismu? Má být příběhem odporu a degradace člověka? Nebo naopak obhajobou bezpečného zasazení do řádu věcí, nalezení omezeného, ale vlastního místa, nalezení intimní svobody v osvobození od svobody bezbřehé? Nebo zase naopak protestem proti takovémuto pojímání vlastního života? Schématem obecné soiální reality? Každý takový (či jiný podobný) výklad je možný, každý z nich sám o sobě ale působí nepatřičně. Jak rozhodnout, jestli měl muž v závěru filmu raději utéci nebo raději zůstat? A jestli zůstat, jak rozhodnout, jestli setrvání je pro něj dobrem, nebo zlem, jež se sluší kvůli něčemu, co je dobré, přijmout? Z nemožnosti zodpovědět tyto otázky, vnímáme-li film jako podobenství, nás nakonec obestírá hrůza. Přece jen tedy spatřujeme horror o člověku jako písečném hmyzu. Co zde říkám, chci podpořit jedním momentem z filmu: Když sledujeme hrdinův důmyslný pokus o útěk, považujeme tento akt za zcela správný, ba jediný možný správný. Jenže vzhledem ke všemu, k čemu už mezi ním a písečnou došlo a jak spolu nažívají, je tento akt náhle zpochybnitelný. Důležité ale je, že hrdina samozřejmě žádné takové dilema nepociťuje a není ani důvod to po něm chtít, že však toto dilema pociťuje divák (který jeho situaci řešit nemusí a nahlíží z hlediska sympatií k postavám a z hlediska toho, co už viděl). Už v této fázi totiž divák dávno nemůže písečnou ženu vnímat jinak než jako hrdinovu ženu, byť v totožném reálném příběhu by to bylo absurdní. Nejde o to, co je správné a co nesprávné, ale faktem zůstává, že muž útěkem už něco, někoho opouští. Únik už není pouze řešením problému a návratem, ale také zničením něčeho nově vznilého. Pro podobenství má tato skutečnost nesmírný význam jako ukazatel nemožnosti rozhodnout, co zde je tou žádoucí a co nežádoucí životní formou. Právě to je na filmu Písečná žena nejsilnější: Podobenství lidské životní situace předkládá ve velmi subtilní spletitosti, s nemožností určit, co je zde správné a co ne, vždy možnou krásu podkládá hrůzou života. A aby divák skutečně neměl úniku z písečné jámy, dozvídá se v závěru místo toho, zda se žena vrátí, pouze to, že mezi koncem filmu a závěrečnými titulky uběhne sedum let. Víme jen tolik, že ten, který chtěl zvěčnit své jméno nově objeveným druhem písečného hmyzu, přijímá posléze dobrovolně jeho život. Na divákově životním vkusu je ponecháno, zda je hodnotnější vědecky zdokumentovat nového brouka nebo oznámit nesmyslně existující vesnici objev vzlínání vody pískem do škopku. () (méně) (více)

Galerie (11)

Zajímavosti (7)

  • Jeden z brouků, kterého představitel entomologa Eidži Okada sebere, je mravkolev. Chování mravkolva je pak velice podobné osudu hlavního hrdiny tohoto příběhu. (Terva)

Reklama

Reklama