Černočerná tma

Žánr sci-fi hororu je dlouhodobě nevyzpytatelnou záležitostí. Film v jeho rámci obvykle vyžaduje eRkový rating a rozpočet vyšší alespoň o tu částku, která mu dokáže zajistit přesvědčivé kulisy vesmírné lodi/jiné planety/čehokoliv futuristického. Nemluvě o tom, že výsledný produkt je určen pro nepříliš širokou diváckou obec. Když přišel rok 2000, diváci měli v paměti rozporuplného čtvrtého Vetřelce a víceménně zdařilý, byť kritikou i platícím divákem ignorovaný Horizont události. David Twohy, jenž měl v té době za sebou dvakrát režii (Timescape a Invazi, oboje sci-fi) a podíl na scénářích k Vodnímu světu či Uprchlíkovi, přišel s řádkou neoriginálních, avšak ve své kombinaci zajímavých prvků. Za třiadvacet milionů - což ani tenkrát nebyl kdovíjak tučný balík pro dílo podobných parametrů - natočil Twohy film o ztroskotané kosmické lodi, jejíž posádka se musí na povrchu nehostinné pouštní planety vypořádat s přítomností nebezpečného zločince Riddicka. Skutečný problém však přichází až s objevem krvelačných poletuch žijících pod zemí. Na první pohled by byl jeden v klidu, jelikož Riddick po havárii prchne a podzemní mrchy se bojí světla - zásadní nevýhoda v prostředí, které osvětlují hned tři slunce. Háček vězí v odhalení, že všechna slunce jednou za dvaadvacet let zapadají a západ je zrovna na spadnutí. Vedle potvor navíc ve tmě vidí i Riddick. Černočerná tma se ukázala být efektivní právě v práci s malým rozpočtem. Už úvodní scéna havárie má fantastický drajv i přesto, že je poměrně dlouhá a kamera se většinu času nachází uvnitř lodi. David Twohy natáčení této sekvence okomentoval slovy, že si byl vědom nedostatku financí, ale na druhou stranu, proč pořizovat drahé trikové záběry, když máte zajímavou posádku a můžete s ní být uvnitř? A měl pravdu. Po dopadu do pouště, jíž se kdysi proháněl i Mad Max ve stejnojmenných filmech, měli tvůrci nejnáročnější část de facto za sebou, vizuálně atraktivní však chtěli zůstat dál. První půle filmu, kdy je scéna osvětlena několika slunci a tvůrci střídají modrý s oranžovým nádechem, je ošetřena metodou takzvaného bělení (speciální chemická úprava filmového pásu), následkem čehož obraz získává patřičnou jednobarevnou auru (aniž by vypadal jako přefiltrovaná variace na Matrix). Horší je to s nástupem digitálních příšer, ale k tomu až později. Technické schopnosti tvůrců jsou jedním pozitivem, tím druhým jsou Twohyho režijní i scenáristické nápady. Morálně pokřivené jednání postav je ve filmu přítomno od začátku a je celkem zajímavé sledovat, jak se postavy v průběhu filmu vybarvují - zejména pilotka Carolyn (Radha Mitchell) a lovec lidí Johns (Cole Hauser). Film se nebojí sem tam odstřelit zcela nevinnou postavu nebo dítě, matematika přežití je rovněž vrtkavá - zkuste si v úvodu filmu tipnout, kdo přežije. Ústředním tahákem filmu je samozřejmě zabiják Riddick v podání tehdy téměř neznámého Vina Diesela. Vzpomínám si na české recenze z času premiéry a holohlavému herci byla nejednou prorokována budoucnost akční megahvězdy, což se víceménně vyplnilo - jen by mě zajímalo, kolik tehdejších diváků předpokládalo, že zůstane vždycky tak trochu záporákem (nejslavnější role Vina Diesela, Riddick a Dom Toretto ze série Rychle a zběsile, jsou totiž oba zločinci). Herecké výkony výše zmíněných se dají nazvat jako dobré, v intencích žánru zvlášť. Ostatní přeživší členové už tak dosti neortodoxní posádky sestávají z muslimů a několika bezvýznamných tvářiček (nedávat do kontextu!), na něž si po "sežrání" nevzpomenete, ale není to na škodu. Kvality filmu začínají výrazněji skomírat někdy po polovině. Ač se totiž Twohy nebojí přitvrdit a vsadit na mírnou kontroverzi, není příliš dobrým režisérem akčních scén a neumí plavat ve vodách hororové vybíjené. Samotný západ slunce i nástup potvor po něm je nasnímaný moc hezky, jakmile však pterodaktyloidní "mrchy" začnou požírat svoje oběti, atmosféra i provedení padá na úroveň tradičního videobéčka a vyjma několika chvilek (plivání ohně, slepý bod) se z ní už nezvedne. Problém stále není v tricích, které jsou vzhledem k výši rozpočtu solidní a rozumně dávkované, ani v potvorách samotných, ač jsou poněkud nešťastně rozpohybované. Jen tu zkrátka není nic, co by diváka zvedlo ze židle. Musím ostatně přiznat, že jsem si po několika letech od prvního vidění vůbec nevzpomínal, jak film dopadl a co se v závěru odehrávalo. Žádný větší vzruch nepřinese ani scénář. Po zajímavé, nevyzpytatelné a dobře gradované první půli zbývají tradiční hororová jatka s tradiční porcí přemlouvání přemluvitelných, smrtí nezajímavých a drsňáctví nejtvrdších. Čestnou výjimkou budiž jedna z posledních scén filmu, kterou jsem si osobně pojmenoval tváří v tvář a jež má v kontextu všeho dění jistý emocionální náboj. Černočerná tma v celkovém souhrnu nabízí příjemné sci-fi béčko pro milovníky žánru, kteří nepochybně ocení nekorektní přístup k postavám, parádní scénu havárie a první „průzkumnou“ půli filmu. Metál si pochopitelně zaslouží i Riddick a samotný nápad s krvavým mejdanem světloplachých potvor po západu slunce, byť byl vytěžen cestou rutinní hororové vybíjené. Twohy věděl moc dobře, proč v pokračování zvolit jinou cestu. Co na tom, že o jejích kvalitách můžeme spekulovat... (kopie vlastní recenze pro Filmserver) (31.10.2013) (méně) (více)