Bílé slunce pouště

10/10 Absolutně skvělá podívaná v provedení takřečeného easternu - drsný hlavní hrdina Suchov s rudou hvězdou na čepici a koltem, co nikdy nemine, se vrací domů k ženě z turkestánské pouště, ale cestou se proti své vůli zaplete do konfilktu místního bandity Abdulla s mocí sovětskou. Je přinucen převzít zlosynův harém a postarat se o něj, dokud nedorazí spřátelné posily. Jako v mateřském westernu se obklopí podivnou plejádou více méně sympatických charakterů, co mu budou v jeho úkolu "pomáhat", vytvářet situace humorné i když ve výsledku se ne všichni dožijí závěrečných titulků. Po několika tuctových westernech z produkce Itálie/USA/Jugoslávie tento působí opravdu jako balzám - ať už jen kvůli zcela jinému prostředí, kde se drama odehrává, tak i díky nabourání klasicných žánrových klišé. Jenom víc takovýchoto snímků. Dobré scény: počítání žen a jejich emancipace, návštěva v muzeu, uvěznění v zásobním tanku na ropu (12.05.2008)

Ze všech žánrů se od vzniku kinematografie prý nejméně změnil western. Postupem času však došlo k jeho štěpení. V šedesátých letech se etabloval takzvaný Spaghetti western. Filmy mívaly italského režiséra a neitalské, často americké herce. Během dvaceti let jich bylo natočeno zhruba šest stovek. Vyznačovaly se vesměs mizernou kvalitou a většina jich zůstala po právu zapomenuta. Výjimku tvoří filmy Sergia Leoneho, patřící mezi nejlepší westerny vůbec. Další kategorií byly takzvané Rudé westerny. Čili příběhy z Divokého západu, ale natočené ve východním bloku. Téměř výlučně vznikaly v koprodukcích států bez účasti SSSR. Občas získaly kultovní status, ale jejich věhlas nepřesáhl hranice socialistického světa. Typickým příkladem je série o Winnetouovi, nebo Limonádový Joe. Třetím subžánrem westernu je Eastern, čili film s westernovými prvky, zasazený do reálií Sovětského svazu. Zpravidla se odehrával v okrajových částech země, v Kazachstánu, nebo v dalších středoasijských republikách. Býval zasazen do dob Ruské občanské války, kdy se sovětská moc teprve konsolidovala a pohraničí ovládaly loupeživé bandy, nebo místní vládci nezávislí na Moskvě. A do této kategorie patří Bílé slunce pouště. Příběhem schématický, ale díky prostředí téměř surrealistický film s neopakovatelnou atmosférou a úžasnými dialogy. Děj dovedně balancuje na rozhraní komedie, dramatu a tragédie a navrch nabourává několik klišé. (01.05.2016)

Fjodor Suchov je takovým nezdolným mužikem v téhle velké, širé poušti, válečným veteránem občanské války, který v imaginárních dopisech vzpomíná na svoji milou ženu, kterou nechal kdesi doma v Rusku. A že turkestánská poušť je veliká a někdy krutá, zachrání z jejího vařícího písku povstalce Saida, který umí být velmi vděčný. Čistou náhodou se mu pak ještě do cesty připlete zachráněný harém jednoho radikálního Abdula. A jeho manželky musí zemřít, když on je už nemůže vlastnit. Jenže Suchov razí heslo : „Žena jest také člověkem.“ a tak těch pár mladých Arabek bude chránit jako poslední kulky v nábojnici. Jelikož nepovažuji eastern za žánr, ale pouze jakýsi kvazipojem, tak nebudu na Bílé slunce pouště pohlížet jako na žánrový film, ale na sloučeninu - a to sloučeninu velmi nekonzistentní - několika žánrů dohromady. Mezi dramatem a komedií je velká propast a překonat ji v jednom filmu není jen tak, s jistou mírou cynismu by se to možná dalo, ale tu Bílé slunce pouště nemá. Takže se tu střílí s vtipy i kulkami a umírá se tu stejně lehce jako mluví. Jediný, kdo tu opravdu zažívá nějaký boj není neprůstřelný janek Suchov, ale bývalý celník Veršagin, který jediný dokáže vytvořit věrohodnou postavu a stát oběma nohama na obou březích propasti bez toho, aby jako janek Suchov neustále přeskakoval z jedné strany na druhou. (21.08.2007)

Po delší době mám zase pocit, že jsem viděl úplně jiný film, než ostatní. Tak za prvé mi Bílé slunce pouště přišlo velice špatně odvyprávěné, jak ze strany scénáristy, tak především ze strany režiséra - většina scén na sebe vůbec nenavazuje a je tam mnoho mimořádně matoucích skoků v čase a prostoru. Dále je třeba poznamenat, že přestřelky jsou mdlé a humor slaboučký (pobavil vlastně jen podporučík letící z okna a Suchovův sen o "harému" složeném ze slovansky buclatých děvčat). Do třetice všeho špatného - postavám chybí jakékoli charakterové pozadí a i ten proklamovaný zlosyn Abdul působí spíš jako neškodný šašek (a nevím, kdo přišel na to, že je to nějaký "radikál" nebo náboženský fanatik - nic takového není ve filmu ani naznačeno). Kde se tedy vzaly ty dvě pouštním pískem zaprášené dvě hvězdy? Inu jedna je za vosí pasy těch Turkmének a pěknou tvářičku Gjulčataj, ta druhá zase za velice povedenou kameru. Nic víc už se chválit nedá. _______________ Pacco: Jakých Arabek? Tam nějaké byly? :) (02.05.2010)

Film napůl cesty mezi komedií, dramatem a akcí. Životem protřelý rudoarmějec Suchov během své cesty přes poušť domů vyhrabe do písku zakopaného Saida, který se svou vděčností rozhodně netají a později je mu přidělen na starost harém muslima Abdulaha, který je odhodlán zabít manželky aby uchráníl svoji "čest" a to i za cenu obětí z řad jiných lidí. Komedie s dramatem jsou velice těžko slučitelné pod podmínkou, aby zároveň působily v hotovém díle vyváženě. Komické momenty (Suchovova představa polygamie) se neodehrávají současně s dramatickými, tím se vytváří pomyslná dělící čára mezi oběmi částmi, jediná postava, která zvládázároveň působit dramaticky i vtipně najednou je celník Vereščagin. Svět hlavních hrdinů je jako vymalovaný černobílými barvami, dobrý Suchov, Said, Petruša a Vereščagin jsou hrdinové veskrze kladní, Abdulah je klasická záporná postava s jedním rysem navíc, který ho motivuje k jeho jednání. Tím je islámské náboženství a jeho zkostnatělé tradice. Abdulah je těmito principy prožraný skrz naskrz do té míry, že jsou vykresleny jako hlavní důvod jeho záporné povahy. (13.06.2008)