Lulu na mostě

Když se vám svět zhroutí, nic od života nečekáte, a on vám sešle ještě na závěr dar v podobě velké lásky, zní to pateticky, ne tak ale v případě tohoto filmu. Je to takový jazzový snímek, všechno to jede v pomalém barovém tempu a Harvey i Mira si ty své role opravdu vychutnávají. Možná, že ten film je úplnej nesmysl, ale mne to oslovilo velice. Závěr tomu dodává dalších dimenzí. Pro milovníky Harveyho Keitela povinné, Mira Sorvino září energií, úplně jsem se zakoukal, nádherné melodrama.90% (02.12.2012)

To jednou náhodou pustíte v noci TV, kde před pár minutami začal film. Nepřepnete, zkusíte se dívat, že se u toho dobře usne. Ale najednou tam civilně excelují Vaši oblíbení herci, výborně hraje i ta krásná osudová dívka a od modře zbarvené záhady se odtrhnete až po úplně posledním titulku, abyste šli zjišťovat, co Vás to tak nečekaně příjemně probralo. (12.11.2005)

Tak v tomhle jsem se našel a zahlídl tam to svoje, co vás z jakéhosi důvodu příjemně naplní a nechá nad tím vším po skončení přemýšlet. Lulu na mostě je další z řady symbolických filmů, které hovoří skrze pohyblivé obrazy a přes interpretaci vlastního příběhu nabídne něco navíc. Na jedné straně pozorujeme mysteriózní příběh o jazzmanovi, který po přestřelce v baru narazí na podivný kámen, který ho spojí s osudovou láskou. A na té druhé podobenství o posledním životním soudu. Je to velmi křehká story, která překvapí svým závěrečným vyústěním a poskytne pozoruhodný zážitek na večerní rozjímání. Velmi milé pokoukáníčko, které jsem vůbec nečekal. (18.07.2014)

Pokud byli na plátně Sorvino a Keitel, bavil jsem se moc, jakmile se objevil Dafoe, už to nebylo ono. Ne, že by hrál špatně, ale byl jsem nastaven víc na romantický příběh s trochou té mystiky než na to, co se z toho vyklubalo. Konec mě překvapil, ale ono to ani jinak dopadnout nemohlo vzhledem k tomu, jak byl celý příběh zkonstruován, a rozhodně mě to nevadilo. (07.01.2014)

Trochu jako byste vzali Mulholland Dr. (čímž Austera nehodlám nařknout z plagiátorství, ta asociace je hodně volná a hlavně tu Lulu byla o tři roky dřív), ubrali většinu temnoty a neprůhlednosti a nahradili ji křehkostí téměř motýlí. Napoprvé jsem se cítil několikanásobně podvedený (počínaje tím, že se ve filmu o saxofonistovi hraje na ságo asi dvacet vteřin, a konče… na první dojem samoúčelnými úhybnými manévry ve vyprávění, bez spoilování to neumím říct konkrétněji), ale stejně to ve mně nechalo pocit hřejivého zážitku. Podruhé, když už jsem věděl, co nemám čekat, jsem se v té vlastně nesložité, a přece ne tak docela triviální lyrické symbolice krásně rozpustil. — Domácí úkoly: Pandořina skříňka, Murphy (02.02.2016)