Hotel Palace

Když jdete na film Romana Polańského, tak nějak očekáváte, že vás to strhne. Sázka na devadesátkové retro je trendy, vizuálně vyfintěná epizodní ad absurdum zábava ale nevytřepe z ošuntělého igelitového pytlíku na stodolarovky vyjma urputně tlačených floskulí a vtipů nic objevného. Rutinní kritika společnosti neprovokuje, náměty jen recykluje a v porovnání s typově podobným Trojúhelníkem smutku zaostává. Nevidím nadstavbu, nic nového, nic zábavného. Scénář je slabý, postavy kromě skvělého Olivera Masucciho nehmatatelné, rádoby specifická bizarnost je okoukaná a vlastně strašně jednoduchá. Velký smutek. (18.01.2024)

Je to vtipný, ale moc jsem se nesmál... Jako komedie je to dosti průměrné dílo (2 až 3 hvězdy), ale jako přiznaná tragédie s komediálními prvky by to bylo téměř geniální. Tak počkám až distributor změní žánr a pak hvězdičku ještě přidám. Otázka je, zda Polanski tu úžasnou satirickou metaforu falešné společnosti tam záměrně hodil do druhého až třetího plánu nebo zda jsem v tom našel něco, co zamýšleno úplně nebylo... [kino Pilotů, předpremiéra] (19.12.2023)

50 %. Další Polanského pokus o absurdní drama, tentokrát ale velmi nepovedený. Jestli má Hotel Palace nasrat, tak se mu to daří, ale nikoliv v rovině metafory nebo nějakého jiného přesahu, který by vyprovokoval k zamyšlení, prostě ze své vlastní samoúčelné podstaty. Občasný vtip, beckettovskou satiru a zjevné rýpnutí do zaslepeného společenského požitkářství tomu upřít nelze, to ne, nicméně řemeslně jde o nedotaženou, nekatarzní koláž bizarních mikropříběhů opřených o stereotypní postavičky, z nichž přinejmenším polovina ve filmu vůbec nemusela být. K tomu ty průměrné efekty… Fakt se snažím o objektivitu a nalezení nějakého smyslu, ale čím dál víc netuším, proč tomu dávám tolik procent. Snad z úcty k režisérovi, kvůli pár zdařile humorným momentům a asi proto, že mi to stojí za sesmolení tohoto komentáře. Kdyby snímek vznikl před dvaceti lety, asi bude úspěšnější. Přál bych mu to, protože žánr absurdní drama fakt můžu – a to i od Polanského. (02.01.2024)

Tady museli všichni projít prodecurou zvanou lobotomie, krom dědečka Polanskiho, který rád strká prst do mladých křovinořezů. Navoněný hřbitov toaletní vodou, šampaňským, snobským přizdisráčstvím a čivavým hovnem. I na alzhaimera dost ulítlé. Už jsem fakt čekal, že v titulkách post režiséra najdu Zděnka Trošku, a sčuchl kamaráčovt se starým przničem, ale ty vole nic takového na nás Romča neprenknul, a Mickey Rourke opravdu nosí myší kožich jako kdyby si napařil žehličku o xicht. Meh, ať si za stara dělal co chtěl, básník své péro umí pořád ukotvit, pořád ho umí namočit do inkoustu a pořád to ví, kam správně zmerčit. Ty vole, tak jasně že na papír, vy prasata! Na to si připijem, možná mám v lednici nějakou dvanáctku, oh kurva ne. Trojúhelník smutku je stejně píčovi.. (30.04.2024)

Polański na stará léta zřejmě zešílel. Scénář je laciný a vlastně vůbec nedrží pohromadě. Spojuje ho prakticky pouze oslava Silvestra jednotlivých postav na jednom místě. Ovšem řemeslné zpracování jako pocta starému evropskému filmu funguje. Nádherná kamera a syté barvy byly pastvou pro oči. Nic víc, nic míň. Snad jen malé překvápko pro Čechy. A ta zvracející scéna? Snaha být cool jako nedávný Trojúhelník smutku? Zbytečná… (11.01.2024)